Válka v Perském zálivu

Tento příklad dokumentuje, jak má probíhat dobře připravená mediální kampaň. Lidé mohou věřit tomu, že použijeme-li vojenskou sílu v souvislosti s Irákem a Kuvajtem, naplňujeme vlastně princip, že ilegální okupace cizího území a porušování lidských práv by měly být řešeny nasazením vojenské síly. Lidé si vůbec neuvědomují, co by nastalo, kdyby měl být tento princip použit v případě USA. A to je právě výsledkem informačně propagandistické práce zcela zvláštního typu.

Uvedu další případ. Podíváte-li se pozorněji na posrpnový (1990) vývoj válečného zpravodajství, zjistíte, že zde cosi chybí. Irák má například svou velmi aktivní a značně početnou demokratickou opozici, která samozřejmě vyvíjí svou činnost v exilu, protože na domácí půdě by nepřežila. Příslušníci této opozice jsou rozptýleni především v Evropě. Jsou to hlavně bankéři, inženýři, architekti apod. V únoru, v době, kdy Saddám Husajn byl stále ještě oblíbeným přítelem a obchodním partnerem prezidenta Bushe, se mluvčí této opozice podle jejich vlastních informačních zdrojů vydali do Washingtonu z žádostí o podporu svého úsilí o vytvoření parlamentní demokracie v Iráku. Jejich žádosti byly beze zbytku odmítnuty, protože USA neměly na podobném vývoji zájem. Událost proběhla v masových sdělovacích prostředcích zcela bez povšimnutí.

Po srpnu se ignorování existence této opozice začalo stávat obtížné. V srpnu se po celých letech obliby a přízně obrátily USA proti Saddámu Husajnovi. Byla zde irácká demokratická opozice, která mohla rozhodně k celé záležitosti vyslovit své stanovisko. Ráda by viděla Saddáma Husajna svrženého a rozčtvrceného. Vraždil jejich bratry, mučil jejich sestry a je samotné vyštval ze země. Bojovali proti jeho tyranii po celou tu dobu, po kterou mu Ronald Reagan a George Bush projevovali svou náklonnost. Jak naložit s jejich hlasy? Nahlédněte do archívů národních sdělovacích prostředků a pokuste se v nich zjistit cokoli o irácké demokratické opozici v době od srpna do konce března (1991). Nenaleznete v nich jediné slovo.

To neznamená, že by tato opozice byla němá. Měla svá prohlášení, návrhy, požadavky a výzvy. Při bližším pohledu zjistíte, že se neliší ničím od obdobných materiálů amerického mírového hnutí. Opozice byla proti Saddámu Husajnovi a byla proti válce v Iráku. Nepřála si zničení své země. Přála si mírové řešení a byla si velice dobře vědoma toho, že toto řešení může být dosažitelné. To byl ale nežádoucí názor a tak se vše obešlo bez její účasti.

O irácké demokratické opozici neslyšel nikdo z nás jediné slovo. Pokud se o ní chcete něco dozvědět, vyhledejte si tehdejší německé anebo britské tiskoviny. Moc se toho sice nedozvíte, nicméně sdělovací prostředky těchto států jsou ovládány v menší míře a lze v nich nalézt alespoň něco.

To, co jsem zde vylíčil, představuje skutečně významný úspěch informačně propagační mašinérie. Hlasy irácké demokratické opozice byly za prvé zcela vyloučeny, za druhé bylo všechno provedeno tak, aby si nikdo ničeho nevšiml. To stojí také za pozornost. Jenom skutečně dobře vychované a zpracované obyvatelstvo si dokáže nevšimnout absence irácké demokratické opozice, nehledat příčiny a tudíž nenalézt následující zjevně se nabízející odpověď: 'Je tomu tak z toho důvodu, že iráčtí demokraté uvažují svým vlastním způsobem a souhlasí s mezinárodním mírovým hnutím. Z tohoto důvodu byla jejich účast vyloučena.'

Položme si otázku o důvodech války, které byly veřejnosti nabídnuty: agresory nelze odměnit a agresi je nutné zvrátit rychlým uchýlením se k násilí. V podstatě žádné jiné důvody zde nebyly. Lze takto odůvodnit válku? Prosazují samy Spojené státy pravidlo, že agresory nelze odměnit a agresi je nutné zvrátit rychlým uchýlením se k násilí? Nebudu urážet vaši inteligenci rozborem faktů, nicméně zůstává skutečností, že uvedené důvody vyvrátí každé vzdělané dospívající dítě během 2 minut. Tyto důvody však vyvráceny nebyly. Pohleďte na sdělovací prostředky, na liberální komentátory a kritiky, na lidi, kteří vypovídali v Kongresu, a uvidíte, zda-li někdo někdy zpochybnil předpoklad, že samy Spojené státy se řídí těmito principy. Postavily se USA proti své vlastní agresi v Panamě a trvaly na zahájení bombardování Washingtonu, aby tato agrese byla zastavena?

Když byla okupace Namibie Jihoafrickou republikou prohlášena v roce 1969 za nezákonnou, uvalily zde USA nějaké sankce na dodávky léků a potravin? Šly do války? Bylo Kapské město bombardováno? Nikoli, následovalo 20 let 'diplomatických rozhorů'.

V celé oblasti nebylo během těchto 20 let příliš příjemně. Pouze v letech Reaganovy a Bushovy administrativy bylo vojáky Jihoafrické republiky povražděno v sousedních zemích 1,5 milionu lidí. Zapomeňme na to, co se v Jihoafrické republice a v Namibii dělo. Nijak se to našich citlivých duší nedotklo. Roky 'diplomatických rozhovorů' byly zakončeny bohatým odměněním útočníka. Byl mu odevzdán významný namibijský přístav a celá řada dalších výhod s ohledem na jeho bezpečnostní zájmy.

Kde zůstalo ono pravidlo, kterým se řídíme?

Opět lze jenom konstatovat, že i dítě by bylo schopné dokázat, že uvedené důvody nijak neospravedlňují USA k vyhlášení války, protože je samy nedodržují. Nikdo však nic podobného nedokazoval a to je velmi důležité. A nikdo se nepokusil formulovat závěr, který z toho všeho vyplývá: pro vyhlášení války nebyl uveden žádný důvod. Nebyl uveden žádný takový důvod k vyhlášení války, který by každé sečtělejší dospívající dítě nedokázalo během 2 minut vyvrátit. Toto je opět charakteristický znak totalitní kultury. Měli bychom být zděšeni tím, že jsme tak hluboce totalitním státem, že můžeme vstoupit do války bez udání jakéhokoli důvodu a bez toho, že by si kdokoli dokázal povšimnout požadavků Libanonu. To je velice pozoruhodná skutečnost.

V polovině ledna, těsně před zahájením bombardování, bylo odhaleno cosi velice zajímavého průzkumem veřejného mínění, prováděným deníkem Washington Post a společností ABC. Lidé byli dotazováni, zda by byli pro to, aby Irák souhlasil se stažením svých vojsk z Kuvajtu výměnou za vyřešení arabsko-izraelského konfliktu prostřednictvím Bezpečnostního výboru OSN. Dotázaní zhruba v poměru dva ku jedné souhlasili. A stejně tak i celý svět, včetně irácké demokratické opozice. Průzkum tedy vedl k závěru, že dvě třetiny Američanů souhlasí s podobným způsobem řešení celého problému.

Vypadá to však tak, že podobným způsobem uvažovali ale zřejmě pouze ti dotazovaní. Samozřejmě se nikdo v tisku nevyjádřil v tom smyslu, že to je dobrá myšlenka. Příkazy z Washingtonu zněly: jsme proti diplomatickému řešení. Všichni tedy jako jeden muž povstali proti diplomatickému řešení. Pokusíte-li se najít v tisku nějaký komentář k celé této záležitosti, najdete jeden fejeton v novinách Los Angeles Times, ve kterém Alex Cockburn prohlašuje, že diplomatické řešení krize by bylo dobré. Lidé, kteří se k fejetonu vyjadřovali, tak činili v následujícím smyslu: 'domnívám se, že diplomatické řešení je správné, ale zřejmě jsem jediný'.

Předpokládejme, že by tito lidé věděli, že nejsou jediní a že něco podobného si myslí i lidé další včetně irácké demokratické opozice. Předpokládejme, že by věděli, že vznesený návrh není pouze hypotetický, ale že byl skutečně Irákem navržen. Návrh byl zveřejněn vysokými americkými představiteli o pouhých 8 dnů dříve. 2. ledna tito představitelé zveřejnili nabídku Iráku, že stáhne veškerá svá vojska z Kuvajtu výměnou za to, že vyřešení arabsko-izraelského sporu a řešení otázky zbraní hromadného ničení budou přenechány Bezpečnostnímu výboru OSN. Před samotnou invazí do Kuvajtu odmítaly USA o této záležitosti jednat.

Předpokládejme, že by lidé věděli, že návrh mírového řešení byl již ve skutečnosti učiněn, že se těší široké podpoře a že to je ve skutečnosti přesně ten typ řešení, které by napadlo každého racionálně uvažujícího člověka. Tak by tomu také mělo být ve všech ostatních případech s výjimkou těch vzácných situací, kdy chceme zvrátit nějakou agresi.

Předpokládejme, že by tyto okolnosti byly známé. Úsudek si učiňte sami, já však předpokládám, že uvedené dvě třetiny obyvatelstva by se pravděpodobně rozrostly tak na 98 procent. Uvedené skutečnosti představují skutečný úspěch státní propagandy. Pravděpodobně nikdo z těch, kteří odpovídali v uvedeném průzkumu veřejného mínění, tato fakta neznal. Každý si myslel, že je sám. Proto bylo možné prosadit válečné řešení bez jakékoli opozice.

Proběhla celá řada diskusí o tom, zda sankce splní svůj účel. Ředitel CIA vystoupil a diskutoval o tom, zda sankce budou plnit svůj účel. Nikdo však nediskutoval o mnohem zjevnějším problému: 'Už sankce splnily svůj účel?' Odpověď zní ano, zřejmě splnily – pravděpodobně se tak stalo do konce srpna anebo velmi pravděpodobně do konce prosince. Jinak je velmi obtížné nalézt nějaké důvody pro návrhy ze strany Iráku ke stažení amerických oddílů, které byly potvrzeny a v některých případech předány sdělovacím prostředkům vysokými vládními činiteli USA, kteří je označili za 'seriózní' a 'diskutovatelné'. Skutečná otázka tedy měla být: 'Splnily sankce již svůj úkol? Existovalo nějaké další řešení této situace? Bylo zde nějaké řešení, přijatelné pro převážnou část obyvatelstva, pro svět jako takový i pro iráckou demokratickou opozici?' O těchto otázkách se nemluvilo – a pro dobře fungující informačně propagandistickou mašinérii má rozhodující význam právě to, aby se o nich nemluvilo. Tím je umožněno předsedovi Republikánského národního výboru prohlásit, že kdyby byl v úřadě jediný demokrat, Kuvajt by dnes nebyl osvobozen.

Toto může prohlásit, aniž by některý demokrat povstal a odpověděl, že kdyby byl prezidentem, byl by Kuvajt osvobozen nejenom dnes, ale již před 6 měsíci, protože se zde nabízela různá řešení, mezi kterými šlo volit, a Kuvajt tak mohl být osvobozen bez zabití desítek tisíců lidí a bez katastrofy životního prostředí. Žádný demokrat by nic takového neprohlásil, protože žádný podobné stanovisko nezaujal. Toto stanovisko zaujali Henry Gonzales a Barbara Boxerová a další, ale jejich počet byl tak malý, že byli prakticky přehlédnutelní. Vzhledem k tomu, že by téměř žádný demokratický politik nikdy nic takového neprohlásil, může Clayton Yeutter o této záležitosti tvrdit co chce.

Když rakety Scud dopadly na Izrael, nikdo tomu v tisku neaplaudoval. To je opět další zajímavý fakt, poukazující na dobře fungující informačně propagační systém. Můžeme se ptát, proč byla reakce tisku právě taková, jaká byla. Konec konců měly Husajnovy argumenty stejnou váhu jako argumenty George Bushe. Vezměme si například Libanon. Saddám Husajn tvrdil, že nemůže vystát anexi cizího území. Nemůže se dívat na to, že Izrael v rozporu s jednohlasným rozhodnutím Bezpečnostního výboru anektoval Syrské Golanské výšiny a východní Jeruzalém. Nemůže vystát obsazování cizího území. Nemůže vystát agresi. Izrael okupoval jižní Libanon od roku 1978 v rozporu s rezolucí Bezpečnostního výboru, kterou odmítl uznat. Během tohoto období zaútočil na území celého Libanonu a stále podle libosti většinu jeho území bombarduje. Saddám Husajn to nemůže vystát.

Možná četl zprávu organizace Amnesty International o ukrutnostech, páchaných Izraelem na Západním břehu. Jeho srdce krvácí. Nemůže to vystát. Sankce nefungují, protože USA vetují jejich uplatnění. Jednání neprobíhají, protože USA je blokují. Co zbývá jiného, než použití síly. Čekal celé roky. 13 let v případě Libanonu a 20 let v případě Západního břehu. Něco podobného byste bývali mohli slyšet už dávno. Jediný rozdíl mezi tímto argumentem a argumentem, který jste ale slyšeli, je v tom, že Husajn mohl skutečně prohlásit, že sankce ani jednání neprobíhají, protože USA je blokují. George Bush však nic takového prohlásit nemohl, protože sankce byly zřejmě očividně úspěšně uplatněny a dále zde byly všechny důvody k víře, že jednání mohou být úspěšná – až na to, že je vytrvale odmítal. Víte o někom ve sdělovacích prostředcích, kdo tuto skutečnost zdůraznil? Ne.

Je to pouhá banalita. Je to opět způsob jednání, kterému by sečtělejší dospívající dítě porozumělo během pouhé minuty.

Nikdo však tyto souvislosti nezdůraznil – žádný komentátor ani žádný redaktor se o ničem podobném nezmínil. To je opět příznak velmi dobře řízené totalitní kultury. Dokazuje to, že vytváření veřejného mínění funguje optimálním způsobem.

Poslední poznámka k celé věci. Podobných příkladů lze uvést mnoho a čtenář si je může dále libovolně doplnit o další. Představte si Saddáma Husajna jako netvora, chystajícího se dobít celý svět. Této představě v USA věří mnoho lidí a ne zrovna neoprávněně. Kolem do kola a neustále bylo lidem podsouváno: 'Husajn se chce zmocnit všeho. Musíme ho zastavit, dokud je čas.' Kde se vzaly tyto obavy? Irák je malá země třetího světa bez průmyslové základny. 8 let trvaly boje s porevolučním Iránem. Irák byl v této válce podporován Sovětským Svazem, Spojenými státy, Evropou, velkými arabskými zeměmi a arabskými těžaři ropy, Irán však porazit nedokázal. A najednou představuje hrozbu celému světu. Poukazoval někdo někdy na toto nebezpečí? Jednalo se přece o zemi třetího světa s rolnickou armádou. Najednou je přiznáváno, že do sdělovacích prostředků byly vypuštěny spousty dezinformací o stavu opevnění, o chemických zbraních apod. Poukazoval na to někdo někdy? Nikoli. Zjistíte, že na toto potenciální nebezpeční ve skutečnosti nepoukazoval nikdo nikdy. To je typické.

Všimněte si toho, že vše začalo přesně rok poté, kdy byl stejný postup použit proti Manuelu Noriegovi. Ostatně Manuel Noriega je ve srovnání s Bushovým přítelem Saddámem Husajnem, s Bushovými přáteli v Pekingu anebo s Georgem Bushem samotným pouze gangster druhořadého formátu. Je to ničema, není to však gangster světového formátu, za jakého bychom ho rádi považovali. Mávnutím proutku se z něho stal netvor v nadživotní velikosti. V čele kartelů, zabývajících se pašováním ilegálních drog, se chystal zničit USA. Museli jsme rychle zasáhnout a porazit ho, zabít několik stovek anebo možná tisíců lidí, k moci dosadit příslušníky početně nepatrné (možná 8 procent) bílé oligarchie a předat kontrolu nad všemi úrovněmi politického života důstojníkům americké armády. Museli jsme vykonat toto vše, protože konec konců šlo o naši záchranu. V opačném případě by nás tento netvor zničil. O rok později se totéž opakovalo se Saddámem Husajnem. Poukázal někdo někdy na tyto souvislosti? Ukázal někdo někdy, co se vlastně stalo anebo proč se to stalo? Odpověď si budete muset nalézt velmi pracně sami.

Všimněte si toho, že použité postupy se ničím neliší od metod Creelova úřadu, kterému se podařilo pacifistické nálady obyvatelstva zvrátit do podoby válečné hysterie s cílem zničit vše německé a zachránit naši zemi před barbary, kteří trhali ruce belgickým dětem. Dnešní metody jsou možná propracovanější - hlavním masmédiem je zde celý televizní průmysl, saturovaný obrovskými finančními částkami - nicméně požívané techniky ovlivňování veřejného mínění jsou velice tradiční.

Abych se vrátil ke své úvodní poznámce - podstata problému nespočívá pouze v dezinformační mediální kampani kolem krize v Perském zálivu. Problém je mnohem širší. Jde zde o to, zda chceme žít ve svobodné společnosti anebo v jakési obdobě dobrovolně přijatého totalitního státu se zmanipulovaným obyvatelstvem, které jako vyděšené splašené stádo skanduje vlastenecké slogany, bojí se o své životy a s bázní uctívá svého vůdce, jenž ho neomylně vyvádí z katastrofy. Situace je taková, že dobře vychované a propagandou zpracované masy se na povel řadí k pochodu a tak, jak je to od nich očekáváno, opakují naučená hesla. Celá společnost se mezitím propadá do stále hlubší krize. Končíme jako autoritativní násilnický donucovací stát a jako žoldnéři doufáme, že nám druzí budou platit za rozbití celého světa.

Z těchto dvou uvedených možností si budete muset vybrat. Odpověď je v rukou lidí jako jste vy a jako jsem já.

Převzato z https://www.blisty.cz/