ROCK IN OPPOSITION

( Rock v opozici )

V roce 1977 to bylo už pět let co britská avantgardní kapela Henry Cow koncertovala po evropské pevnině .Na svých cestách se setkávala s pozoruhodnými a progresivními hudebníky, jejichž jména byla mimo jejich zemi neznáma.Ekonomický zájem několika amerických a britských gramofonových ( nahrávacích ) společností sledoval aby se pouze americké a britské kapely a styly dostávaly do širšího povědomí a aby pouze ta jejich verze rocku byla považována za tu pravou – ostatní není důležité.

Po pětileté zkušenosti, s v tu dobu již na trhu etablovanou společností Virgin, se kapela s touto firmou a hudebním průmyslem vůbec rozchází a snaží se vytvořit nový model přežití alternativních představ v kapitalistické společnosti, ve které hledají vlastní umělecké místo a cesty odbytu.Zorganizovali v Londýně festival, kde chtěli seznámit britské publikum s některými z těch zajímavých kapel s nimiž se setkali na svých cestách.Na festivalu, odehraném v Novém Londýnském Divadle 12. března 1978, vystoupili: Univers Zero (Belgie), Etron Fou Leloublan (Francie), Samla Mammas Manna (Švédsko) a Stormy Six (Itálie). Festivalu dali název ROCK IN OPPOSITION a dodali heslo “Hudba, kterou hudební průmysl nepotřebuje aby jste slyšeli“. Možná nijak impozantní, ale účinné. Přišlo asi 450 lidí a i když na tom finančně prodělali, tak v dané situaci to byl úspěch.V rámci festivalu vychází také “program” jehož autoři jsou Henry Cow :

“Za prvé – hudební průmysl nedokáže vytvořit nic, umí jen využívat schopností svých obětí.


Za druhé – hudební průmysl chce držet radosti svých hostitelů na nejnižším možném stupni, protože je jednoduché reprodukovat banální fráze, zatím co hudebníky s určitou integritou lze jen těžko udržet pod kontrolou

Za třetí – hudební průmysl rozhoduje jen na základě zisku a prestiže, jejich uši slyší pouze cinkot peněz a srdce pumpují krví zavražděných talentů.

Za čtvrté - Kafka psal pravdu – paranoia je jednoduše obrazem lidských hodnot v kapitalismu – to je nutné změnit

Za páté – nezávislost je jen tehdy důležitým prvním krokem, když Revoluce bude druhým“

Přesto, že nebylo úmyslem vytvářet hned formální organizaci, zúčastněné kapely o to projevily zájem.Sešli se ve studiu Sunrise ve Švýcarsku aby prodiskutovali své plány a organizační záležitosti.

Rock in opposition se ustavil jako kolektiv a noví členové měli být přijímáni na základě těchto kritérií :

A – velmi kvalitní muzikanti – což bylo závislé na souborném ohodnocení vzešlého ze společných jednání

B – působící mimo hudební byznys

C – mající sociální vazby k rocku

Ve světle těchto kritérií se novými členy stali – Art Bears, Art Zoyd a Aqsak Maboul

Pokud se týče bodu C, jejich definice rocku byla taková :

1. Práce s moderní sdělovací technologií,elektronikou, studiem, gramofonovými deskami, pásky, rádiem apod.Využívání změn v technologii výroby hudby a hudebních nástrojů, změn ve způsobu zápisu hudby, notace a vlastního tvoření zvuků.

2. Kolektivní proces v hudbě, ve smyslu skupinové práce – čili to co slyšíme není autoritativní výsledek jednotlivce.

3. Nízké kulturní postavení, jenž ho vysvobozuje z historických významů a předpokladů “estetických” zkušeností a vede k zručnosti a zdrojům nepovažovaných za “muzikální”.

4. Zvláštní dějinný rys – původně hudba utlačovaných lidí, dělána univerzálně a vhodná pro masové publikum.

Z mnoha setkání vzešla další témata – o úloze hudby; co nastolila rocková hudba ve svých jednotlivostech; estetická a ekonomická opozice; místo a teorie improvizace; význam hudby v politickém zápase atd. Řečeno slovy Chrise Cutlera (Henry Cow) považovaného za “ideologa” Rock in opposition:

“Hudba plní jak kulturní, tak politickou roli – obě hlediska konfrontují opravdový svět a reálné zkušenosti lidí tím nejjasnějším způsobem a označují všechno, co je falešné a bezcenné.Hudba musí být běžná a nezbytná pro každého jedince.To znamená , že musí pronikat až do našeho nejhlubšího já, až do smyslu života.Proto může vyrůstat jen z našich životních zkušeností.Tyto zkušenosti jsou obrazem reality, jinak bychom byli blázni.Tato realita pak určuje podstatu našich zkušeností – můžeme je interpretovat a líčit různým způsobem, ale zdroj je vždy stejný – vnější realita.A jen ji můžeme reflektovat a interpretovat.A jestliže se zabýváme skutečným světem jakýmkoli způsobem, pak je to politická záležitost, ať jsme si toho vědomi nebo ne.Umění existuje ve dvou kategoriích – jako forma a jako obsah.Harmonie obou složek vytváří takové umělecké dílo, jež splňuje kritéria Rocku v opozici.Přerůstá li forma obsah, vzniká bezduché konzumní dílo.Přerůstá li obsah formu, vzniká nudná politická agitka. Nemusí nutně promlouvat k masám okamžitě, ale musí volat po kontraverzi a sporu i když se k němu posluchač dobývá dlouhou cestou.”

Témata byla rozpoznána a nastolena a hudebníci se mohli věnovat praktickým záležitostem

· sestavení R.I.O. časopisu se zdrojem informací o nahrávání, vydávání, distribuci, koncertech, časopisech, cestování, přístupu k sdělovacím prostředkům atd.
přípravou dalších festivalů – v Miláně (organizovali Stormy Six), Upsale (Sammlas), Bruselu (Univers Zero) a Paříži (Etron Fou Laloublan)

Na druhém R.I.O. festivalu v Miláně došlo na nepříjemné otázky a neshody Franco Fabri (Stormy Six) se přel o to, že má li být R.I.O. účinné, potřebuje se stát součástí většího společenského pohybu a ne být pouze jakýmsi druhem elitního klubu. Navrhl expandovat v širší kulturní organizaci s herci, dalšími hudebníky, jinými druhy hudby, spisovateli, malíři atd.

V těch větách jakoby zazníval konec R.I.O., jenž by tak přešla v cosi jako “ Kulturní dělníci v opozici “. Nicméně žádná rozhodnutí nebyla přijata . Pro následující festivaly byli zváni hosté a k dalšímu rozšiřování členství nedošlo.

Následovaly festivaly ve Švédsku a Belgii, ale ne už setkávání.Praktické plánování bylo decentralizováno i když si kapely dále vzájemně pomáhaly a pořádaly koncerty. Již ale odpadlo dřívější navrhování čí usilování o formální struktury a hledání odpovědí na politické a teoretické problémy.

Organizace tak upadala do zapomnění, ale R.I.O. jako název, termín či představa se přesunula do širšího povědomí, kde se stala pojmem pro záležitosti zvláštní svým významem nebo kvalitou. R.I.O. se stalo směrem, stylem a přestalo být organizací.

Podařilo se (především díky Ch.Cutlerovi) založit (a do současnosti udržet) distribuční a vydavatelskou společnost RECOMMENDED RECORDS, fungující na zcela neobchodní bázi.Tato značka se stala časem stejně významným pojmem jako R.I.O. Vydává nahrávky ve velmi vysoké kvalitě méně známým až neznámým kontroverzním, ale především z hlediska R.I.O. zajímavým souborům.

V těch deseti minutách slávy R.I.O. něco oživilo, dalo do pohybu valící se kouli, jedna událost spouštěla další a tak pořád dál. V tom smyslu to bylo důležité.Samozřejmě, většina důležitých otázek byla opuštěna. Snad jim nemohli čelit. Prorazili cestu a je nutné pokračovat dál – je to otevřená záležitost.


HENRY COW

Založená r. 1968 studentem filosofie Fredem Frithem a studentem sociální antropologie Timem Hodgkinsonem na universitě v Cambridge. K zakládajícímu duu se později připojil baskytarista John Greaves, saxofonista Geoff Leigh a bubeník Chris Cutler. Byli v podstatě rockovou kapelou s hudební orientací na Mothers Of Invention a Soft Machines mnohými vlivy jazzu,elektroniky soudobé avantgardy a různých free forem.Za největší vlivy lze označit vedle výše jmenovaných i Stockhausena, Vareseho, Johna Coltrana, Bertolta Brechta a Kurta Weilla.Od počátku své existence byli Henry Cow politicky uvědomělou, levicově orientovanou kapelou, tvrdě se stavějící proti komerčnímu hudebnímu průmyslu. Brzy si získali malé, ale doslova fanatické publikum. Stali se kultovní senzací, což bylo impulsem pro nově vzniklou, tehdy alternativní společnost Virgin, která s nimi podepsala smlouvu na pět alb.

V r. 1973 vychází LP – Leg End. Je to odvážná syntéza avantgardní klasiky, elektronické a konkrétní hudby, jazzu a rocku.

Album mělo velký ohlas u odborné kritiky, ale komerčně zcela propadlo. Po té odchází Geoff Leigh, kterého nahrazuje hráčka na hoboj Lindsay Cooperová.

Druhé LP – Unrest, nestravitelné a neklidné album s mnoha změnami tempa a rytmu, vyšlo r. 1974. Složitě strukturovaný instrumentální materiál znázorňuje chaotický život současné společnosti.

Koncem r. 1974 začínají úzce spolupracovat se souborem Slapp Happy – Peter Blegvad, Anthony Moore a Dagmar Krausová. V témže roce vychází jejich společné LP – Desperate Straight kde je patrný silný vliv Slapp Happy a budí dojem nejednotného alba. O rok později vydávají další společné LP – In Praise Of Learning, které je jednoznačně albem “Cow”, jenž se v mnohém od “Happy“ poučili.Albu vévodí německý akcent zpěvačky Dagmar Krausové. Celková idea alba je velmi vyzrálá, poprvé se tu objevují tendence plně zapojit do experimentální hudby socialistická, kulturně-politická stanoviska.Dagmar Krausová se stává členkou Henry Cow a svým zpěvem obohacuje hudbu souboru o jeden z nejdůležitějších prvků.

Po tomto albu se vyhrocují potíže s Virgin, která kapele, díky jejímu komerčnímu neúspěchu, krátí veškeré náklady na reklamu a distribuci.Odchází John Greaves, kterého nahrazuje již třetí žena v souboru Georgie Bornová.

V r. 1976 vychází 2LP – Concerts. První deska obsahuje koncertní provedení nejzdařilejších kompozic z předešlých alb a dvě skladby ze společného vystoupení s Robertem Wyattem (Soft Machine ), druhá deska pak zachycuje dlouhé improvizace z koncertů po Itálii a Skandinávii.Poté podnikají dlouhé turné, na kterém se setkávají s dalšími, myšlenkově a ideově spřízněnými soubory.V 1977 dochází k definitivnímu rozchodu s Virgin a kapela se začíná intenzivně věnovat myšlence “Rocku v opozici”.

Na začátku r. 1979 oznamují konec své existence.Vydávají poslední LP – Western Culture s ponurými, jazzem poučenými instrumentálními skladbami, které svou strukturou mají nejblíže k soudobé vážné hudbě.Rozchod Henry Cow byl přátelský.

Henry Cow ve své hudbě spojovali zcela nově a nezvykle jazz, rock, improvising music, různé free formy do komplexního stylu, čímž se stali nejvýraznějšími představiteli hudební avantgardy 70.let. Měli také výrazný podíl na vzniku nezávislé, levicově orientované hudební scény.


UNIVERS ZERO

Belgický soubor původem z Bruselu.Vznikli v polovině 70.let na bázi jazzové formace Necronimicon, kterou vedli kytarista Roger Trigaux a bubeník Daniel Denis.Společně s Claudem Devonem – trombón,Patrickem Hanappierem – housle, Guyem Segersem basa a Johnem vyn Rymenantem – sax, se již pod novým jménem začali orientovat na elektronické jazzové výboje ovlivněné Milesem Davisem.Časté personální změny, kdy souborem prošla celá řada rockových, jazzových , ale hlavně a převážně klasicky školených hudebníků, vedly k pozvolné evoluci soundu směrem k rockovým experimentům se soudobou vážnou hudbou. Za základní záchytné body tvorby lze považovat hudbu Igora Stravinského, Kryštofa Pendereckého, Petera Brötzmanna a Captaina Beefhearta.Jejich expresivní rock s totální absencí veškerých laciných pompézních prvků, plný ostrých rytmů, bohatých harmonií a spíše tušené agrese, je velmi osobitou symbiózou klasické a rockové hudby.

Debutní LP – Univers Zero vydané r. 1977 obsahuje pět tajemných a temných skladeb, vyznačujících se markantnější inklinací ke klasickým hudebním postupům a menším důrazem na elektronický jazz.Album vyšlo v r. 1985 v reedici s novým mixem a názvem “1313“.

Druhé LP – Heresie vydané r. 1979 je považováno za jedno z nejlepších z celého R.I.O. Zaobírá se ponurou tematikou, podtrženou zejména tragickou hudbou komorního rázu.Zejména pak kompozice “Jack the Riper“ se vyznačuje temnou vnitřně rozervanou atmosférou. Jak sami tvrdí – hudba je pro ně jediný prostředek, kterým jsou schopni vyjádřit závažná témata člověka, o jeho nitru, o problému lidskosti.

Po tomto albu skupinu nečekaně opouští Roger Trigaux a zakládá seskupení Present.

Alba – Uzed (r. 1984) a Heatwave (r. 1987) jsou oproti předešlým nahrávkám zvukově barevnější, náladou již ne tak chmurné, s větším důrazem na formální dokonalost interpretace než dřívější kolektivní emocionální děsivost provedení.

Překvapením je , že soubor po třinácti letech vydává album The Hard Quest (r. 2000) na kterém navazuje na to nejlepší ze své dosavadní tvorby.


ETRON FOU LELOUBLAN

Francouzská kapela produkující dynamickou svéráznou hudbu s patrným vlivem Captaina Beefhaerta a Soft Machine.Skupinu založil v r. 1973 bubeník Guigou Chenevier, který po počátečních častých změnách ve skupině vytvořil společně s baskytaristou a zpěvákem Ferdinandem Richardem základní tandem skupiny.

Z důvodů zajištění absolutní umělecké kontroly a odstranění komerční závislosti na své hudbě, zakoupili hudebníci v polovině 70.let pozemek u Grenoblu, kde vybudovali existenčně soběstačnou mini-vesničku, připomínající komunu hippies.

Roku 1976 vydali v obsazení bez kytary, jen sax, bicí a basa, LP-Batelages. Užívají zde velmi drsného soundu, postaveného na skvělé rytmice.Ulítlá témata textů a nezvyklé Chenevierovo bubnování patří dodnes k charakteristickým znakům Etron Fou Leloublan.tvorba souboru vychází jak z tradic francouzské ho písničkářství s jistým prvkem chladného vtipu, tak i z free jazzu.

V r. 1978 se objevilo LP-Les Trois Fou’s Perdégagnent, které oproti předcházejícímu albu zní méně chaoticky. Deska obsahuje šest delších kompozic, tématicky se zabývajících životem v industriální společnosti. Je to patrně jejich nejzajímavější album.

K největším úspěchům skupiny patří série koncertů v USA r. 1979, které proběhly za účasti kytaristy Freda Frithe (exHenry Cow,Art Bears atd.) a jsou zaznamenány na LP- En Public aux Etat-Unis d’Amérique

Další alba souboru – Les Poumon Gonflés - r. 1982, Les Sillons de la Terre - r. 1983, Face aux Elements Dechaines - r. 1985.


ZAMLA MAMMAS MANNA

Nedaleko universitního města Uppsala v jednom vyřazeném kurníku se v r. 1970 dali dohromady Lars Hollmer – klávesové nástroje, Hans Bruniuson – bicí, Iars Krantz – basa a Bebben Öberg – konga. Jak je u švédských skupin zvykem, vycházela i hudba “Zamly” především z lidových tradic, jež skupina aplikovala na všechno, co světová scéna nabízela (za debutem od Zamly stojí první album Pink Floyd). Spíše než na tu dobu obvyklé dlouhé instrumentální pasáže kladou důraz na píseň jako takovou, se spoustou humoru, ale taky tendence k jazz-rocku, která bude kapelu pronásledovat už napořád Hráče na konga nahradil kytarista Costa Apetra a v r. 1973 vychází druhá deska – Maltid, která je znovu založená na folkových tématech, ale tentokrát v mnohem vybroušenějším stylu s řadou bohatých textur, většinou postavených na souhře kytary a kláves – místy již soubor sáhne i po improvizaci.

Po dlouhém koncertním turné po Skandinávii a účinkování v nekomerčním divadle kapela dozrává a dokladem je další album – Klossa Knapitatet z r. 1975.Všechny písně svědčí o výtečné melodické invenci kapely a přítomný je i typický humor kapely se svou severskou studenosti, která posluchače příliš neodvazuje.

Následovalo několik turné a spousta práce při organizování alternativní scény. Kapelu , která se začíná zabývat experimenty , opouští spíše na folk a spontánní muziku orientovaný kytarista a nahrazuje jej mnohem dobrodružnější duch kytaristy Eino Haapaly. Na všech koncertech r. 1977 soubor produkoval pouze improvisovanou expresivní hudbu a nejzajímavější materiál, považovaný spolu s albem Concerts od Henry Cow za nejreprezentativnější rockové improvizace co do spontánnosti, atmosféry i nápadů tvoří druhou polovinu dvoualba – För Äldre Nybegynnare/Schlagerne Mystik.První půlka přináší milé, jakoby dětské písně v lidovém tónu a dlouhou k jazz-rocku tíhnoucí improvizaci.

“Zamla” i Lars Holmer sólově má na svědomí samozřejmě mnohem více alb a tak pouze “telegraficky”:

Samla Mammas Manna – Familjesprickor, Zamlaranamma, Kaka

Lars Hollmer – The Siberian Circus, XII Sibiriska Cyklar +Vill du Hora Mer, Tonoga/Fran Natt Iideg/Vendeltid, Vandelmassa, Andetag, Looping Home Orchestra


STORMY SIX

Existují již od r. 1965 začínali kopiemi angloamerickým hity, přes country-rock až se v sedmdesátých letech dostali výrazněji k folkovým kořenům. V r. 1970 vydali své první LP- L¨unita.Šlo o koncepčně pojaté dílo propojující minulost se současností : formování italského národa v letech 1860 – 1863 a reflexe ze studentských bouří v Miláně.

V té době čtyřčlennou skupinu vedl kytarista Franco Fabri.Brzy po natočení této desky došlo ke spojení elektrických Stormy Six se semiakustickou agitační skupinou Italské komunistické strany, vedenou Umbertem Fiorim.Kapela začala být příliš populární a gramofonová firma je nutila k větší rockové orientaci jak si žádal trh.Kapela firmu opustila a založila si vlastní podpůrnou organizaci L¨Orchestra, kde vyšlo album Un Biglietto Del Tram – více folkové než rockové. Rozhodli se používat a studovat folkovou hudbu a lidové umění různých zemí jenž se snažili nově transponovat.

V té době se soubor často účastní politických akcí IKS.Dle jejich představ politická píseň místo plakátových hesel vypráví o všedním životě obyčejných lidí, o postavení ženy ve společnosti o rozvodech ( prostředí jihu Itálie ) apod.

Po tomto období se soubor odklání od folk-rocku směrem k moderní klasice a vydává LP – Cliche s rozsáhlými instrumentálními pasážemi.

A tak v nejdůležitějším albu souboru – L¨Apprendista dochází ke spojení toho, co přinesla obě předchozí alba s tím co Umberto Fiori vyjadřuje slovy: “Už žádné propagandistické písně, ale něco, co pochází z našich osobních zkušeností, transformovaných v sociálních souvislostech. Nevyjadřujeme sebe, ale – jako Brecht – hovoříme o faktech a ne o pocitech.”

Jejich hudba je náročná, cítíme v ní dobře zažitého Schönbergra, Šostakoviče a Bártoka, ale vespod zůstává rockové cítění a především dlouholeté zkušenosti z práce s lidovou písní, takže jsou přijatelní i pro nejširší posluchačské masy. Své udělá i typická italská spontánnost a odvázanost. Ze všech skupin R.I.O. jsou Stormy Six nejblíže představám avantgardního umění, blízkého i proletářskému posluchači a zároveň také politicky nejaktivnější.


ART ZOYD

Vznik tohoto francouzského souboru se datuje již od r. 1968, kdy se jejich hudba příliš nelišila od běžné rockové až garážové praxe. Soubor prochází častým střídáním hudebníků. Od r. 1971 vytváří jádro souboru hráč na violu a housle Gérard Houbertt a violoncellista,baskytarista a zpěvák Thierry Zaboitzeff kolem něhož se seskupovali další jako kornetista Jean-Pierre Soarez, pianistka Patricia Dallio, violoncellista a saxofonista André Mergenthaler,hráč na hoboj a fagot Michel Berckmans, perkusista a klávesista Daniel Denis a další. Rocková předehra byla odsunuta do pozadí a usilují spíše o osobitou syntézu rocku, free jazzu a soudobé vážné hudby.Patřili ke klasickému křídlu R.I.O., náměty jejich alb však byly burcující : horečnatá vize zániku lidstva (Symphonie pour le jour ou bruleront les cités - 1976), tragika, převzatá z homérovské minulosti (Musique pour le Odyssés – 1979), generace bez budoucnosti (Génération sans futur - 1980). S těmito tématy souvisí i určitá ponurost a zadíravost skladeb, což neznamená, že některé pasáže právě v kontrastu k této tragičnosti, ba i hypnotičnosti nepůsobí vylehčeně, až křišťálově pročištěně.

Vývoj Art Zoyd směřoval dost jednoznačně od akustických nástrojů k syntezátorům a samplingu, ale opětovně si hudebníci dovedli najít zvukové ozvláštnění v propojenosti obou přístupů.Vzdalovali se však také od vlastních námětů a stále více vytvářeli hudbu k baletu (La mariage du Ciel et l’Enfer - 1985 ), k divadelním hrám (Berlin - 1987 s texty Shakespearova Macbetha), k neobvyklým performancím (dvanáctihodinová nepřetržitá show Marathonnerre I a II - 1992), ale především ke starým němým filmům (Nosferatu – 1989, Häxan, Faust).

Art Zoyd si i v tomto případě vybírají díla s příměsí hrůznosti, jež však jsou podnětem k zamyšlení nad smyslem života či neodvratnosti smrti.

Velký důraz kladou na živou prezentaci své hudby a jak sami tvrdí "každé vystoupení musí být událostí“.

Další alba skupiny : Phase IV – 1982, L’etrangleur est derriére nous – 1983, Les espaces inquites – 1983


ART BEARS

Anglické trio – Chris Cutler – bicí, Fred Frith – kytara, housle, Dagmar Krause – zpěv – založené po rozpuštěných Henry Cow v r. 1978.

Rozhodli se pro formu písně, což bylo pravým opakem toho na čem byli založeni Henry Cow. Chtěli transformovat populární píseň a dát ji nový význam – vyjadřující úzkosti a boje lidí snažících se vyrovnat se svými životy a s ideologií společnosti v níž žijí.

Jejich první album – Hopes and Fears (1978), na kterém hostovali i další bývalí členové Henry Cow , vzniklo pod vlivem písní Bertolda Brechta a Hanse Eislera, nové artificiální hudby a levicového politického radikalismu. Pro textovou složku byly zpracovány náměty z antické a středověké kultury se snahou vytvářet myšlenkové paralely se současností.

Idea druhého alba – Winter Songs (1979) – je založena na filosoficko-estetické tezi Waltera Benjamina o “zamrzlém obraze “ dějin v obsahu uměleckého díla. Písně obsahují meditace nad reliéfy z gotického chrámu v Amiens a analyzují vztah feudální minulosti k dnešku v marxistické filosofii dějin. Velmi krátké skladby oplývají nezvyklou instrumentací, v níž velký význam mají různé přednatočené pásky s konkrétními zvuky.

Poslední album – The World As It Is Today (1981) obsahuje temný popis dnešního světa, opět inspirovaný bojovnou Brechtovou poesií ( skladby - Píseň kapitálu investovaného do zámoří, Svoboda, Ozbrojený mír, Demokracie, Píseň monopolisty, Zákon – “Viděla jsem naše pány / seděli u oběda / uzené se Svobodou / tvojí i mojí / Zeptala jsem se / a nebyla by porce / i pro chudé / odpověděli / jistě / a vyhrkli / Zákon “ ), ale zároveň je zde zřetelná inspirace anglickým romantickým vizionářem Wiliamem Blakem. Vznikly tak neobvyklé instrumentace, v nichž převládly neurčité konkrétní hluky a zvukové stěny. Text závěrečné písně “ Albion, Awake “ připadal zpěvačce natolik drastický, že jej odmítla nazpívat a zůstal tedy na albu v instrumentální podobě.

A tady někde byl zřejmě počátek rozchodu Art Bears. Všichni tři protagonisté se vydali buď na sólovou dráhu, nebo za dalšími projekty.


AQSAK MABOUL

Je v podstatě belgický varhaník Marc Hollander a různé sestavy jeho přátel.

Své první sólové album – Onze Danses Pour Combattre La Migraine vydal na své značce Kamikadze.je to opravdu deska, která může posluchači navodit migrénu. Většinu nástrojů si nahrál Hollander sám ve spolupráci se zpěvačkou Katherine Jauniaux a saofonistou Geoff Leigh ( Henry Cow ). Je mistrem klávesových nástrojů, hraje výborně na altsaxofon a basklarinet.Hudba této desky vychází z folkových kořenů, proti ostatním představitelům své generace však dává přednost lidové hudbě evropské před různými orientálními kulturami. Lidové prvky mísí hlavně s novými jazzovými proudy. K tomu, co dělá přistupuje z pohledu dítěte, s jeho naivní, přímočarou upřímností. Však také malá Juliete do řady písniček vypráví své představy o budoucnosti. Kupodivu se deska umístila vysoko na belgických alternativních hitparádách vedle Sex Pistols a jiných punkových kapel.

Holander potom hrál krátce s Art Bears na jejich evropském turné a pak začal dávat dohromady materiál na druhou desku –

Un Peu De L’Ane Des Bandits, na které vystupuje řada hostí (např. Fred Frith, Chris Cutler, Michel Berckmans). Pokračuje ve vytváření jakéhosi styčného prostoru mezi novým jazzem a soudobou vážnou hudbou, i když je možná trochu vážnější než první album. Velký vliv na celkový výsledek měla kolektivní práce všech zúčastněných.

Marc Hollander je silná individualita, jenž na svých deskách vytváří svérázný svět, v mnoha hlediscích odlišný od všeho, co skupiny R.I.O. hrají.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Dodnes téměř všichni tito hudebníci uplatňují své individuální schopnosti i mimo rámec mateřských souborů, kdy vytváří buď sólové projekty nebo působí jako členové či hosté v různých seskupeních s rozličným stylovým zaměřením, ale obdobným ideovým postojem k hudbě a umění vůbec. Jejich nahrávky je možné získat buď ve vybraných music-shopech v zahraničí – v našich obchodech téměř vůbec. Ale především díky obětavé práci velkého nadšence pro tuto scénu a zástupce firmy Recommended Records v České republice Jiřímu Hynkovi z Karlových Varů je možné sehnat nahrávky těchto , ale i jiných, neméně významných interpretů progresivní hudební scény i u nás. Pro případné zájemce uvádím kontakt – Jiří Hynek, Tržiště 11, Karlovy Vary, 36001, tel.fax 017 3232 377, e-mail – rercz@iol.cz


V tomto kompilačním článku byly použity tyto materiály – webové stránky Chrise Cutlera, Jazz Buletin (článek Josefa Vlčka), encyklopedie Rock proti proudu a magazín UNI (článek Zdenka Slabého). Všem autorům se omlouvám za citace z jejich prací bez jejich svolení. Budiž jim i mně útěchou, že šlo pouze o to přispět k rozšíření této hudby a myšlenek mezi ty, jež by mohla povzbudit v orientaci v tzv. postmoderní kultuře.