Kritika sociálního státu v knize Herberta Marcuseho Jednorozměrný člověk [1]

Petr Rohel
1.

Budeme se zde zabývat Marcuseho analýzou státu blahobytu, tento pojem je identický s pojmem sociální stát, v autorově rozsáhlém díle. Naznačíme některé možnosti využití Marcuseho výzkumu sociálního státu při analýze současného kapitalismu.

Nejprve se dotkněme celku díla Herberta Marcuseho. Toto poměrně rozsáhlé dílo lze rozdělit do následujících etap. První zahrnuje práce z let 1922 – 1933, [2] druhá léta 1934- 1946[3], třetí období let a 1947 – 1958, poslední čtvrtá etapa zahrnuje období 1959 – 1979. Kniha Jednorozměrný člověk je významnou součástí této poslední etapy. [4]

Toto dílo se skládá z následujících kapitol-Předmluva. Paralýza kritiky: společnost bez opozice, Jednorozměrná společnost, Jednorozměrné myšlení, Šance alternativ. V kapitole Jednorozměrná společnost najdeme nejvýznamnější analýzy státu blahobytu. Následující kapitola Jednorozměrné myšlení rozebírá některé tendence filozofie padesátých a šedesátých let. V závěrečné kapitole Šance alternativ Marcuse načrtává na vysoké úrovni obecnosti některé pozitivní alternativy vyspělé industriální společnosti a státu blahobytu.

Marcuseho interpretace státu blahobytu vychází z chápaní podstaty vyspělé pozdní industriální společnosti.“ V rozvinuté industriální společnosti převládá pohodlná demokratická nesvoboda, která je znakem technického pokroku…V míře v níž se stává reálnou možnost osvobození od nedostatku, která je konkrétní substancí vší svobody, ztrácejí svůj dřívější obsah svobody příslušející nižšímu stupni produktivity. Taková společnost …může omezovat opozici na diskusi a požadování alternativních politických praktik v rámci státu quo.“[5]

Podle Marcuseho tedy vyspělé industriální společnosti této doby brání tomu směru vývoje, který by překonával daný stav. Současně nepozorovaně omezují kvalitu dosažených svobod,takže jejich kvalita je nižší než u méně vyspělých industriálních společností. Jistě by bylo vhodné srovnat tyto padesát staré postřehy se současností. Velmi stručně se otázky dotkneme v další části našeho příspěvku. našeho příspěvku.

Náš autor si dále všímá, jak je tato totálně mobilizována společnost propojena se státem blahobytu a se státem válečnickým. Spojení blahobytu a militarizmu autor často vyzvedává na mnoha místech knihy. “Totálně mobilizovaná společnost, vytvářející se v nejrozvinutějších oblastech industriální společnosti, spojuje v produktivní jednotě rysy státu blahobytu a státu válečnického.“[6]

Snaží se postihnout některé klíčové tendence nejvyspělejších společností, které tvořily i některé předpoklady pro fungování sociálního státu.m K nim patří mimořádné zvýšení váhy velkých koncernů a časté značné zásahy vlády do ekonomiky.“…národní hospodářství se soustřeďuje na potřeby velkých koncernů, přičemž vlády působí jako podněcující a mnohdy dokonce kontrolující síla…“[7]

Věnuje pozornost i dalším souvislostem existence státu blahobytu.“…propletenost tohoto hospodaření s celosvětovým systémem vojenských paktů, monetárních dohod, technické pomoci a vývojových plánů…“[8]

Marcuse vyzvedává souvislosti mezi činností velkých koncernů s aktivitami vojenských paktů, snad je míněno i působení vojensko- průmyslového komplexu. Vskutku prorockými se ukazují Marcuseho postřehy o významu mezinárodních monetárních dohod pro vyspělé společnosti v jejichž rámci funguje stát blahobytu. Pravdivé je i zjištění o významu mezinárodních dohod o technické pomoci a vývojových plánů. Přesto se u těchto problémů jedná spíše o soubor jednotlivých postřehů. Nenalezneme zde úplně komplexní analýzu.

K ní se Marcuse vrací v podkapitolce Stát blahobytu a stát válečnický v již zmíněné kapitole Jednorozměrná společnost.“…takový stát je s to pozvedat standard spravovaného /proložil H. M./ života, což je schopnost…vlastní všem rozvinutým industriálním společnostem, v nichž závisí fungování vysoce moderního technického aparátu – vytvořeného jako oddělená síla proti individuím – na zintenzívněném rozvoji a expanzi produktivity. V takových podmínkách nemá zmenšování svobody a opozice nic společného s morálním či intelektuálním úpadkem či korupcí.Je to…objektivní společenský proces, kdy výroba a rozdělování stále se zvětšujícího množství a zboží a služeb vytvářejí racionálně technologický postoj.“[9]

Zde můžeme sledovat obecnější i určitější interpretaci státu blahobytu. Východiskem a předpokladem fungování tohoto státu je rozvinutá industriální společnost. Ta zajišťuje intenzivní ekonomický a technický rozvoj. Avšak tento rozvoj, byť zlepšuje hmotné postavení jednotlivce, vychází z vytvoření a fungování technického aparátu, který byl vytvořen jako oddělená síla působící proti jednotlivcům. Podobně lze charakterizovat působení sociálního státu. Tento stát pozvedá standard života lidí, jde však o standard spravovaného života.Průmyslový rozvoj a působení technického aparátu, působícího jako oddělená síla proti jednotlivcům, zabezpečují realizaci jediné možnosti vývoje této společnosti a sociálního státu.

Toto působení získává mimořádnou sílu díky zajištění rostoucího množství zboží a služeb. Tím je znemožněno hledání jiných možností a alternativ, které by umožnily kvalitativní osvobození jednotlivců, jež umožňují výrobní síly.

Takto vyspělá industriální společnost dosahuje menšího množství svobody než společnosti s nižším rozvojem výrobních sil. Omezování svobody neprobíhá s využitím násilí. Funguje jako vytváření racionálního technologického postoje. Marcuse zde ukazuje na limity vyspělých společností šedesátých let. Tyto limity v poněkud pozměněné podobě působí i nejvyspělejších společnostech současnosti.[10]

Marcuse vymezuje zásadní limity státu blahobytu.“Při vší své racionalitě je však stát blahobytu státem nesvobody, protože jeho totální správa znamená systematické omezování a/ „technicky“ disponovatelného svobodného času, b/kvantity a kvality statků a služeb,které jsou“ technicky“ k dispozici pro životně důležité individuální potřeby, c/ pochopení / uvědomělého a neuvědomělého/, které by bylo s to postihovat a realizovat možnosti sebeurčení.[11]

I zde Marcuse tedy rozvíjí své závěry, že stát blahobytu se nesnaží realizovat možnosti osvobození jednotlivce. Rozlišuje též svobodný a volný čas. [12]

Dále autor naznačuje značnou omezenost kritik státu blahobytu ze strany liberalismu a konzervatismu. Ukazuje, jak tyto ideologie doporučují vlastně návrat zpět, do technicky a hospodářsky méně vyspělé společnosti. Tento směr ještě nebyl v době napsání Jednorozměrného člověka tak vlivný jako v současnosti. Proto mu autor věnuje menší pozornost.Marcuse se zabývá promarněnými možnostmi jeho doby, které nerealizuje stát blahobytu, naopak jim brání.Liberalismus a konzervatizmus kritizují stát blahobytu z opačných pozic než Marcuse, jejich hodnoty jsou zaměřeny zpět do předchozích stádií vývoje společnosti.Je tedy třeba vidět ohromný rozdíl mezi kritikou sociálního státu Marcusem a postojem liberálů k témuž objektu.

Tyto rozdíly, ba protiklady, zůstávají zachovány do současnosti.

„Kritika státu blahobytu ve smyslu liberalizmu a konzervatizmu /ať už s předponou „neo“ či bez ní/ opírá svou platnost o existenci právě těch podmínek, které stát blahobytu překonává -totiž o nižší stupeň společenského bohatství a techniky. Temné aspekty této kritiky se otevřeně objevují v boji proti obecnému sociálnímu zákonodárství a přiměřeným vládním výdajům pro jiné účely než vojenskou obranu.[13]

Marcuse se tedy zabývá také kritickým posouzením dobového liberalismu a konzervatismu. Jen stručně se můžeme dále dotknout transformace tohoto ideového zápasu v současnosti. [14]

Dlouhodobým ekonomickým a též sociálním vývojem od sedmdesátých let do současnosti,, je sociální stát

oslabován a částečně likvidován.[15]Takový vývoj Marcuse nepředpokládal. Domníval se, že sociální stát v nejbližší budoucnosti zůstane zachován a bude postupně posilován.

Marcuse se pokusil naznačit možnost jiného typu sociálního státu.Vychází z kritiky kapitalismu šedesátých let, sociálního státu tohoto období i z kritiky takzvaných socialistických zemí.Jde o kritiku vedenou z levicových pozic. I když je této kritice v Jednorozměrném člověku věnována největší pozornost přesto lze částečně zrekonstruovat Marcuseho pozitivní představy alternativy kapitalistického sociálního státu i takzvaných socialistických států ve sféře vlivu SSSR.

Tato levicová alternativa sociálního státu předpokládá další mohutný rozvoj vědy a techniky, který již nebude spojen s omezováním, hledání alternativ, vykořisťování. Rozvoj se bude opírat o základ vyspělé pozdní industriální společnosti, kde však bude odstraněna potřeba vykořisťování a konzumentství. Předpokládá se zde odstranění nebo značné omezení moci velkých koncernů. Velmi stručně je připomenuta nutnost odstranění kapitalistického vykořisťování,V souvislosti s vykořisťováním Marcuse se podrobněji zmiňuje o soukromém přivlastňování a rozdělování zisku jako limitu státu blahobytu šedesátých let.

Dále je postulována potřeba odstranění aparátu jež ve státu blahobytu spojuje technický rozvoj, ekonomický růst, konzumentství, útlak či panství nad většinou společnosti a hlavně efektivně brání vzniku a realizaci nových pozitivních alternativ státu blahobytu. Levicová alternativa státu blahobytu předpokládá radikální rozšíření svobody jednotlivce a prosazení alternativních možností ve společnosti. Předpokládá se distance od společnosti a státu existujících v SSSR a státech sovětské sféry vlivu, tato distance má však vycházet z kritiky těchto států zleva, nikoliv zprava.

Konečně tento stav by měl umožnit zásadní změny v mezinárodních vztazích.Pokračovala by sice soutěž různých společenských systémů a bloků států. Měla by však být zbavena hrozby použití vojenského i jiného násilí.Zlepšení mezinárodních vztahů umožní vytvoření světového hospodářství zajišťující vysokou úroveň hospodářské spolupráce. [16]

Marcuse v Jednorozměrném člověku se tedy zabývá třemi typy sociálního státu a společnosti. Jde o stát blahobytu šedesátých let, společnost a stát tehdejšího SSSR a jeho spojeneckých států a hypotetickým státem a společností analyzovaném na základě kritiky sociálního státu zleva. Tento teoreticky zkonstruovaný stát a společnost by měl zabezpečit mnohem více svobody a radikálně omezit vykořisťování a konzumentství příznačné pro existující sociální stát této doby.
2.

Nyní bychom přešli k otázkám aktuálnosti Marcuseho Jednorozměrného člověka v současnosti. I když budeme věnovat také pozornost problematice sociálního státu, musíme se pro správné porozumění věnovat mnohem širší problematice z oborů ekonomie, sociologie atd.V návaznosti na Marcuseho podněty jde o levicový model sociálního státu současnosti vytvořený na základě kritiky tradičního sociálního státu. [17] V následující střední části příspěvku se jen dotkneme některých předpokladů takového levicového modelu sociálního státu.Půjde o perspektivy vědy a techniky,problém zespolečenštění v ekonomice,zvládání trendů světové ekonomiky,interpretace konjunkturálního vývoje a možnosti sociálních hnutí.

Marcuseho témata v Jednorozměrném člověku jsou velmi široká, jde o analýzy řady problémů více oborů. V tom spočívá také mimořádná přitažlivost této knihy[18]. Budeme se snažit také ukázat, jak jsou analyzovány tyto problémy, související s interpretací státu blahobytu, v současných pracích levicově orientovaných filozofů a teoretiků společenských věd.

Jde o směry menšinové, značně odlišné od současného převládajícího liberalismu a neoliberalismu. Chceme se však věnovat výlučně těmto směrům vzhledem k jejich relativní blízkosti dílu Marcuseho. Budeme se snažit nejstručněji zachytit podobnosti a rozdíly autorů tohoto směru s Marcuseho Jednorozměrným člověkem.

Povšimněme si nejdříve okruhu problémů vědy a techniky, respektive těch jejich oblastí, které v současnosti nejvíce ovlivňují život jednotlivce, vývoj ekonomiky a celou společnost. [19]

Pokusíme se nejprve o konkrétnější náznaky stručné charakteristiky některých odvětví vědy, které prodělávají největší rozmach, a těch, které snad zaostávají. V současnosti sledujeme skokový vývoj v oblasti výpočetní techniky, genetiky a nanotechnologií. Současný kapitalismus je spojen s rozvojem těchto technologií. Narazíme zde ovšem i na vývoj, který ukazuje na obtížnou slučitelnost některých směrů tohoto vývoje a současného ekonomického a sociálního vývoje.

Zde máme na mysli například vytváření některých moderních programů ve výpočetní technice, přičemž autoři těchto programů je poskytují veřejnosti zdarma, přejí si, aby se každý pokoušel tyto programy dále zlepšit.Zde je rozpor s principem maximalizace zisku, jak funguje v současném kapitalismu. Ovšem s touto výhradou musíme znovu uvést, že tento systém zvláště v posledním období dokázal zmíněné obory relativně úspěšně rozvinout.

Oproti tomu se zdá, že existují obory, které jsou v současném ekonomickém systému rozvíjeny nedostatečně. Sem patří oblast vývoje vodíkových motorů, vybavení dálkových energetických systémů a technické zabezpečení bezpečnosti železniční dopravy. Tento velmi zkratkovitý pohled nás pochopitelně přivádí k upozornění na možnost vzniku ekonomického systému, který by stejně jako současný rozvíjel vyspělé technologie, zbavil by však tento rozvoj některých limitů vyplývajících z kritérií příliš úzce chápané efektivnosti a nutnosti dosahovat maximalizace zisku.

Dále by tento možný systém lépe využíval výsledků vědy a techniky tam, kde je těchto výsledků nedostatečně využíváno například u vodíkových motorů a techniky pro bezpečnost železnic.

Zamyslíme – li se nakolik Marcuse tyto otázky předjímal ve sledovaném díle, zjistíme, že zde nalezneme náznaky postižení těchto problémů, to však zůstává na hodně obecné rovině a nesměřuje k analýze aspoň některých konkrétních, v té době se rychle rozvíjejících, odvětví vědy a technologie. Přes tento zásadní problém se zčásti Marcuse těmto otázkám přiblížil ve své analýze automatizace v šedesátých letech. [20]

Dále si povšimněme, jaká rizika a problémy přináší rozvoj vědy a techniky v současné společnosti.Mnohé analýzy ukazují, že současná společnost značně zaostává ve schopnosti včas pochopit a zvládnout četná rizika a negativní druhotné následky rychlého rozvoje vědy a techniky. Jde o nesmírně důležité limity současné společnosti. Potřebné je rychlé zvládnutí těchto problémů vyvolávajících nebezpečí hromadných katastrof. S tím souvisí i otázka, nakolik uvedené problémy vyvolává typ současné společnosti s honbou za ziskem a převládajícím typem hospodářského růstu.[21]

Marcuse v šedesátých letech patřil myslitelům, kteří velmi brzy některé tyto problémy předvídali. [22] Dílčí sondy v Jednorozměrném člověku jsou zaměřeny na problémy, jak by působila věda a technika ve společnostech a státech, kde by byly překonány velká omezení státu blahobytu šedesátých let.

Snažil se dokázat, že tato omezení jsou nejtěsněji spojena s podstatou fungování vědy a techniky v konkrétních společnostech, kde splývá s omezováním svobod, ekonomickým vykořisťováním, sociálním vylučováním četných skupin obyvatel. Analyzoval otázku, zda existující společnosti jsou schopny tyto problémy řešit. V závěru knihy je pak stručně nastíněn obraz fungování vědy a techniky ve světě, který překonal limity sociálního státu šedesátých let. [23]

Dále je třeba alespoň naznačit problém vykořisťování v současnosti a případné inspirativnosti Marcuseho pro toto téma. Nepochybně se to dotýká problémů pohybu kapitálu a nadhodnoty v současnosti. Chesnais.odkazuje na Marxův Kapitál. “Kapitalistický výrobní postup se jeví pouze jako…mezičlánek,nutné zlo na vydělávání peněz….národy, které se daly na kapitalistický způsob výroby,jsou občas zachváceny závratí vůle vydělávat peníze bez prostřednictví“výrobního procesu“ dále uvádí:“Dnes velké kapitalistické státy učinily víc, než že ustoupily této závrati…Druhým rysem …je ten,že nositelem toho, co se v současné době žargonu nazývá“majetkovým přístupem“…Instituce,které operují na finančních trzích mají svou vlastní představu o světě, počínaje ekonomikou.Potřebují pravidelný tok příjmů…Lhůty zrání velké části produktivních investic se nacházejí zcela mimo jejich horizont.“

Tento přístup k analýze vykořisťování, tvorby nadhodnoty a zisků je konkrétnější, vychází ze současných jevů, ve srovnání s ním se Marcuseho analýza ekonomiky dnes jeví jako příliš obecná.Ovšem i Marcuse v Jednorozměrném člověku se dotýká otázek soukromého přivlastňování a dělby zisku.

Pro postižení konkrétního pohybu světové ekonomiky i nadhodnoty se však patrně inspirativnějším stalo dílo Imanuela Wallersteina.Marcuseho analýza v Jednorozměrném člověku však naznačuje možnosti spojení ekonomické filosofické a sociologické analýzy a v tom, přes některá omezení, zůstává přínosná jako možné širší východisko též ekonomické analýzy.[24]

Za těmito otázkami logicky následují problémy omezení výlučného soukromého vlastnictví, možností a limitů rozvoje současného kapitalismu a otázky zespolečenštění výrobních prostředků.Jde nám zde o nejstručnější nadhození modelu ekonomiky jednoho státu nebo více států, kde by koexistovaly silně zastoupené zespolečenštěné podniky a podniky kapitalistické.

Přitom by šlo o dlouhodobé soužití zespolečenštěné a kapitalistické ekonomiky, ale tento systém by musel být schopen konkrétními mechanismy spolehlivě zabránit expanzi kapitalismu na úkor sociálně slabších vrstev a do značné míry i přírody, jak je tomu v současnosti. Nebudeme se zde zabývat souvisejícími otázkami realizace radikálních změn v dělbě práce, které by zlepšily postavení chudších vrstev, zajištění vysoké kvalifikace a solidnější zaměstnání všem, radikální zkrácení pracovní doby atd.

Uvedené částečné zespolečenštění ekonomiky nechápeme jako všelék. Problémy zlepšení situace 3. světa, náprava škod v životním prostředí, problémy na které upozornil feminismus, druhotné důsledky technického rozvoje, to vše vyžaduje brzká řešení ať již takové zespolečenštění bude či nebude realizováno.

Avšak zespolečenštění, které by mělo sílu ovlivnit světovou ekonomiku, by vytvořilo důležité předpoklady k řešení největších problémů současného světa a také by tomuto řešení napomáhalo.

Snad bychom pro tyto problémy mohli použít historické analogie s obdobím 18. století.Tehdy do jisté míry koexistovala feudální a kapitalistická ekonomika, plný přechod ke kapitalismu umožnila mimo jiné průmyslová revoluce v 19. století.[25]/

Šlo by tedy koexistenci zespolečenštěné a kapitalistické ekonomiky v jednom celku ekonomiky, které by umožnilo rychlé uplatnění nejnovějších výsledků vědy a techniky,analogie k průmyslové revoluci 19. století, v podobě výrobních inovací,čehož by využívala i zespolečenštěná ekonomika.[26]Uveďme zde, že se Marcuse částečně zabýval těmito otázkami a je to důležité pro interpretaci jeho kritiky státu blahobytu.

Částečně zespolečenštěná ekonomika, přesněji řečeno zespolečenštěná část ekonomiky, by se opírala též o funkční podpůrné instituce typu pracovišť zabývajícími se marketingem, univerzit, specializovaných školících center, atd. Zespolečenštění podniků dnes patrně solidně umožňuje participace zaměstnanců, například participace na řízení a zisku.[27] Zespolečenštěná část ekonomiky by byla založena na vlastnictví zaměstnanců a spoluvlastnictví podpůrných institucí.

Opírala by se o kritéria užitečnosti, některé ukazatele odvozené od pracovní teorie hodnoty, další vhodná kritéria efektivnosti.[28]Na základě těchto kritérií by bylo možné zespolečenštěné podniky s nejhoršími výsledky uzavřít, přičemž by způsob řízení ekonomiky shora i zdola umožnil přechod části zaměstnanců do podniku úspěšných, zčásti do institucí stále hledajících zaměstnance, zabývající se ochranou životního prostředí, pomoci rodinám, školám, nemocným, podporované ekonomickými centy i regiony.

Vedle soutěže by existovaly společné projekty nejúspěšnějších i nejméně úspěšných podniků, řízené ekonomickými centry, kde by se rozvíjela solidarita mezi podniky, existoval by i systém krátkodobější pomoci zaostávajícím podnikům.

Pro zespolečenštěné podniky by existoval systém plánu sestaveném zdola i shora a prognózy. Měly by však prostor i k vlastní iniciativě mimo plán.[29]Nejúspěšnější zespolečenštěné podniky by ve velmi omezeném rozsahu působily na domácím kapitalistickém trhu.Mohly by též v omezeném rozsahu a za určitých podmínek pronikat na zahraniční kapitalistické trhy.

Maximálně by tyto podniky využívaly možností odkryté některými křesťanskými organizacemi,analýzu publikovaly Literární noviny, které obchodují s 3. světem přímo a nikoliv přes světový kapitalistický trh.

Racionální propojení se světovým kapitalistickým trhem by zespolečenštěným podnikům umožnila v daném státě či skupině států též existence zón s volným přístupem zahraničního kapitálu, které využívá současná Čína. Bylo by se třeba přitom opřít nejen o pozitivní ale i negativní čínské zkušenosti z této oblasti a zajistit, aby fungování zón prospívalo i zespolečenštěné části ekonomiky. [30]

Zmíněný stát s částečně zespolečenštěnou ekonomikou by se v operacích na světovém kapitalistickém trhu orientoval jednak na státy mající sílu zčásti čelit ekonomické hegemonii center kapitalismu, typu Venezuely a snad Číny, jednak na státy aspoň omezeně udržujícím v domácí ekonomii sociální citlivost, konkrétně jde například o skandinávské státy a snad Francii.

Kapitalistická část ekonomiky ve státech s takovou smíšenou ekonomikou by byla rovněž podporována ekonomickými centry a státními orgány. Vedle působení na domácím a omezeně zahraničním kapitalistickém trhu by plnila kapitalistická část ekonomiky podle svého zájmu rozsáhlé objednávky ekonomických center stanovené podle požadavků plánu a prognóz.To by mělo podpořit kapitalistické podniky v době poklesu konjunktury na domácím kapitalistickém trhu.

Kapitalistická část ekonomiky by pochopitelně byla zčásti omezena existencí zespolečenštěných podniků, toto omezení, by však v rámci soutěže i spolupráce mohlo být funkční.Lze předpokládat i určité oslabení pozice vlastníků kapitalistických podniků uplatněním forem participace zaměstnanců v podnicích v podobě užívané dnes v nejvyspělejších ekonomikách. Dále by na kapitalistické podniky působily relativně velmi silné odborové organizace o síle srovnatelné se silou odborů v 60 letech a ekologické organizace o síle srovnatelné s 80. lety.Využít by bylo možné i formy kooperace podniků nadnárodních společností mezi sebou.

Z historických tradic takové smíšené ekonomiky připomeňme některé tendence současné Číny, některé pozitivní tendence ekonomiky Jugoslávie před devadesátými léty, ekonomický systém Československa v letech 1945 – 1947 a některé náběhy v jeho ekonomice z r. 1968. U československé problematiky však působilo v letech 1945 – 1947 i později menší zastoupení nejvyspělejších zahraničních podniků a silné negativní tlaky ze zahraničí. [31]

U zmíněných otázek analyzovaných v současnosti najdeme dílčí témata, která se setkávají s Marcuseho postřehy o této problematice v Jednorozměrném člověku. Nejde jen o zmíněné Marcuseho zmínky o soukromém přivlastňování a rozdělení zisku. Vyzvednout je třeba i jeho názor, že problémem britské ekonomiky je malý rozsah zestátněného průmyslu.

A nikdy nelze ztrácet ze zřetele, že náš autor uvádí platnost Marxova pojetí kapitalismu jak o společnosti rozvinutého vykořisťování , přičemž zdůvodňuje, že toto Marxovo zjištění platí také pro sociální stát šedesátých let. „V samotném vysoce organizovaném kapitalismu zůstává jako hospodářský regulátor uchována společenská potřeba soukromého přivlastňování a rozdělování zisku….kapitalismus i nadále spojuje realizaci všeobecného zájmu se zájmy partikulárními a tradičními. Tím, že takto postupuje, čelí dál konfliktu mezi rostoucím potenciálem k uklidnění boje o existenci, s potřebou tento boj zintenzívnit, mezi postupujícím „rušením práce“ a potřebou práci jako zdroj zisku uchovat.“

Vysoce organizovaným kapitalismem rozumí Marcuse též stát blahobytu šedesátých let.Proto návrat k Marcusemu vyžaduje analýzu výše zmíněných problémů role zespolečenštěných a soukromých podniků v ekonomii státu a vyšších celků integrovaných států.[32]

Těžiště Marcusovy kritiky sociálního státu šedesátých let nelze jistě vidět v analýze počátků procesů participace ve výrobě v tomto období. Přesto se dotkl těchto otázek v souvislosti s tendencemi integrovat dělníky do systému kapitalistického podniku. Současně však Marcuse hned na počátku tohoto rozboru ukázal na limity integrace dělníků a tehdejší participace, způsobů jak jsou tyto procesy využívány proti dělníkům.“V současné situaci převládají negativní rysy automatizace:popoháněčství, technologická nezaměstnanost, posilování pozice vedení podniku, rostoucí bezmocnost a rezignace na straně dělníků. “

Marcuse si však všímá i těch tendencí, které dělníka vtahují do podílu nařízení, byť , jak bylo uvedeno, omezeného a deformovaného.“Tato technická organizace …vytváří i obecnější vzájemnou závislost, která dělníka začleňuje do továrny.Na straně dělníků se zjišťuje chuť podílet se na řešení výrobních problémů, přání aktivně spolupracovat tím, že budou sami přemýšlet o technických a výrobních problémech, které patřily jednoznačně k technologii[33].“

Dnes se procesy participace mimořádně rozvinuly.

Marcuse zde mohl věnovat pozornost jen počátkům participace ve výrobě. Ta se dnes značně rozvinula, má však stále onu dvojí tvář zmiňovanou už v Jednorozměrném člověku.

Připomeňme k tomu postřehy ze současných analýz participace.

V Japonsku se zaměstnanecká participace na řízení podniků stala uznávaným spoluautorem někdejšího…hospodářského zázraku, americký ESOP však tuto stránku zaměstnanecké spoluúčasti zcela ignoruje a je užíván jen jako zdroj financování a daňového zvýhodňování podniků…Na jedné straně je součástí technologie řízení v podmínkách rozvinuté dělby práce…na druhé straně je formou seberealizace člověka v pracovních a vlastnických vztazích….nemá povahu politického nebo sociálního hnutí,může se v ně však proměnit…podstatně závisí na širších souvislostech,na politickém sociálním a kulturním rámci, v němž se rozvíjí.“[34]

Marcuse problematice nadnárodních společností nemohl věnovat pozornost. Nadnárodní společnosti ještě přece jen v šedesátých letech nestály v takovém popředí ekonomického života jako nyní. Marcuse věnoval však určitou pozornost velkým koncernům. Stejně tak možnosti vytvořit velké zespolečenštěné podniky, jež by byly alternativou nadnárodních společností, nemohl ve své době analyzovat. Avšak v Jednorozměrném člověku dotkl problémů, které směřovaly k současnému stavu i k problematice zespolečenštění velkých podniků. Opět připomeňme jeho upozornění na význam velkých koncernů, konstatování, že zestátnění průmyslu v Británii je malého rozsahu.

Nadnárodní společnosti v současnosti velmi podstatně ovlivňují svou mimořádnou silou světovou ekonomiku.Mohou vyvinout silný tlak na jednotlivé státy.To vše otvírá u ekonomických analýz otázku vzniku zespolečenštěných podniků, které by plnily jejich funkci a měly jejich sílu. Některé možnosti zde naznačují práce zaměřené na podniky vlastněné zaměstnanci a participaci. [35]

V Jednorozměrném člověku se Marcuse dotýká problematiky světové ekonomiky a jejího optimálního vývoje, ovšem s pochopitelnými dobovými zřeteli na soutěž soustavy vyspělých kapitalistických států se státy podřízenými SSSR. Jde například o následující Marcuseho postřehy. „…kapitalismus a komunismus by si dále ve světovém měřítku a pomocí celosvětových institucí konkurovaly bez vojenské síly. Toto smíření by znamenalo vznik skutečně světového hospodářství-odumření národního státu,národního zájmu a národního obchodu, včetně jejich internacionálních pout.A právě proti této možnosti je současný svět mobilizován.“[36]

Lze předběžně konstatovat, že současná světová ekonomika je v rukou úzkých skupin disponujících nejrozsáhlejším majetkem, které ekonomiku využívají ke svým velmi omezeným cílům. Tuto podobu světové ekonomiky potvrzují i dílčí popisné analýzy. Bez radikální změny, jež umožní širokým vrstvám chudších občanů zasahovat reálně do fungování světové ekonomiky nelze dosáhnout zásadních pozitivních změn, nástin takového programu změn světové ekonomiky načrtla částečně literatura. [37] Existující koncepce Bowlena - Gintise a zčásti Zeleného ukázaly možnou podobu relativně silných ekonomických subjektů typu zespolečenštěných velkých podniků a zárodků nadnárodních společností, které by se mohly, kromě jiných subjektů, na větších zásazích do světové ekonomiky podílet.

V souladu s postřehy Holuba by pravděpodobně bylo třeba přikročit k radikálnímu omezení spekulace na světovém trhu. Taková reforma, má – li splnit zmíněné cíle, by tedy byla výrazně radikálnější než návrhy Tobina a Stiglitze. Některých dílčích doporučení Stiglitze by bylo možné využít.[38]

Nelze se zde zabývat, vzhledem k rozsahu příspěvku, pohybem konjunktur světové ekonomiky v období let 1945 –2 002, přesto, že některých souvisejících problémů se Marcuse v Jednorozměrném člověku dotkl. [39]

Je potřebná další důkladná analýza,vysvětlující, zda soustava současného kapitalismu s nynější podobou globalizace, je odsouzena, pokud nebudou prosazeny nejradikálnější reformy, ke katastrofálnímu zhoršování postavení nižších sociálních vrstev, k válkám koloniálního typu, k rozsáhlým ekologickým katastrofám, zkrátka k hlubokým krizím ohrožujícím lidstvo.Šlo by,vlastně, po v konečné instanci, o neúspěšný návrat k poměrům před rokem 1914.

Marcuse konjunkturální vývoj v 50. a zvláště v šedesátých letech chápal především jako stabilní konjunkturu. Byl přesvědčen, že konjunktura 50. a 60. let bude velmi dlouhá či trvalá a že se udrží i určitá konjunktura států takzvané socialistické soustavy, to ho vedlo k názoru, že také sociální stát 60. let bude mít dlouhé trvání.Citlivě však zaznamenal i některé odlišné tendence.

Marcuseho interpretace těchto otázek si vyžádá podrobnější analýzu. [40]

Pro nás má velký význam otázka tříd v současných vyspělých společnostech. Nebudeme se zde zabývat problematikou středních vrstev a problematikou nejbohatších skupin obyvatel.

V současnosti v nejbohatších státech vznikla třída, již lze pracovně nazvat dělníci duševní práce.Jsou zaměstnání na pracovištích výrobních podniků vybavených nejvyspělejší technikou a spojeni i s potřebami vědeckého výzkumu. Pracují i v nejvyspělejších službách.Kromě konkrétní analýzy jejich postavení je užitečné ověřovat výzkumem jejich zapojení do antiglobalizačních a alterglobalizačních hnutí.

Určitý význam si podržuje tradiční dělnictvo, které lze nazvat dělnictvem manuální práce.Jeho podíl na celkovém počtu zaměstnanců klesá.Není to stále skupina bezvýznamná. Pozoruhodné jsou protichůdné tendence vývoje jeho vědomí, ať jde o radikalizaci některých jeho skupin, nebo snad o resignaci části dělnictva.

Překvapivou dílčí radikalizaci zaznamenáváme u některých skupin dělníků v USA, což pro současnost vyvrací závěry Marcuseho z Jednorozměrného člověka, u evropských dělníků, uveďme jako přiklad radikalizace např. události v automobilových závodech v Bochumi. Potřebná je hlubší analýza.

Dále jde o skupiny vytlačované na sociální dno.Jedná se o nejhůře placené zaměstnance, nezaměstnané, některé přistěhovalce a řadu dalších skupin.Přes jejich nulovou organizovanost jde o spojence zmíněných dvou tříd.

Konečně jde o zaměstnance i některé drobné podnikatele ve vyšších sférách dělby práce spojené s nejvyspělejšími technologiemi a službami, kteří dosahují mimořádně vysokých příjmů avšak nevykořisťují jiné zaměstnance.Naopak jsou svým způsobem sami vykořisťováni díky vysoké intenzitě práce a neúměrné délce pracovní doby.Dosahují ovšem mimořádně velkých výdělků.Otázka programu pro tyto dobře placené skupiny zaměstnanců a podnikatelů je velmi významná, ale i obtížná.

Nesmírně důležité pro postupné realizování pozitivního vývoje nejvyspělejších společností je zabezpečení funkční komunikace a dialogu všech těchto čtyř skupin a postupné vytváření společného programu, a pak i realizaci dílčích i obecně zaměřených společných akcí.[41]

Marcuse se snažil postihnout změnu třídních struktur.Chápal změny spojené s počátky růstu vrstev, jež byly nejúžeji spojeny s vyspělou technologií. Přesto patrně nedokázal postihnout dlouhodobější tendence vývoje těchto vrstev, kolísání jejich hmotného standardu.Věnoval pozornost i změnám postavení dělnictva manuální práce.I zde najdeme vedle hlubších interpretací chybné analýzy.

Připomeňme některé části Marcuseho výkladu konkrétně.“ V odvětvích klíčového průmyslu činnost dělníků ve vztahu k činnosti zřízenců ustupuje,počet dělníků činných ve výrobě se nezvyšuje….Tyto změny v charakteru práce a výrobních nástrojů mění stanoviska a vědomí dělníka, což se stalo zřejmým v zevrubných diskusích o sociální a kulturní integraci dělnické třídy do kapitalistické společnosti… Podprivilegovaní, ghetta. Jsou to většinou skupiny, které nezaujímají rozhodující postavení ve výrobním procesu – a již z tohoto důvodu se k nim nelze obracet jako k potencionální revoluční třídě…Privilegovaní…Vezměme nejdříve třídu, která se prý skládá z techniků…vědců…tato skupina objektivně skutečně představuje jádro převratné síly,ale…ve svém vědomí propadla tomuto systému…“[42]

Marcuse nepostihl plně různé rozporné tendence v postavení dělnictva manuální práce, takže příliš vyzvedl tendenci k integraci této třídy do moderního kapitalismu a podcenil relativní potencionál odporu této třídy. To se ukázalo při roli dělnictva v květnu 1968.Také účast dělníků při demonstracích proti současné podobě globalizace a činnosti světových finančních center v USA v nedávné minulosti nepotvrzuje Marcuseho závěry o plné integraci amerického dělnictva do systému.Mnoho dílčích tendencí však Marcuse analyzoval správně. Přesněji snad Marcuse postihl ve svých pracích možnosti vystoupení studentstva.Byl si vědom i četných limitů těchto vystoupení při působení na společnost.

Analýza ukazuje, že v době napsání Jednorozměrného člověka autor některé důležité skutečnosti ve svých rozborech nepopsal, což nevylučuje inspirativnost jeho mnoha analýz. K přesnějším výsledkům dospěl,podle našeho názoru, v 2. polovině 20. století i v současnosti Imanuell Wallerstin. Celá tato problematika však vyžaduje mnohem důkladnější interpretaci, která přesahuje již rámec tohoto referátu.[43]

Značný význam má ve zde zmiňovaných souvislostech též problematika válek a sociálních hnutí.Problematiku válek však vzhledem k rozsahu příspěvku opomíjíme,[44] včetně Marcuseho náznaky interpretace dobových válek[45].

Omezíme se zde na problematiku sociálních hnutí. Nelze se zde zabývat vztahy tradiční levice a sociálních hnutí.K užší problematice sociálních hnutí Chossudovski uvádí:“K účinnému“odzbrojení amerického impéria „se musíme přesunout na vyšší úroveň iniciováním masových hnutí v našich zemích, hnutí zdola-integrovaných národně i mezinárodně – která budou odhalovat skrytou tvář“ nového mezinárodního řádu“ a přinesou poselství o tom, co znamená globalizace a militarizace pro obyčejné lidi.“

Barša s Císařem oproti Chossudowskému doporučují v duchu svého umírněněného zaměření alterglobalismu zaměřit se na uhájení programového minima“.Podle alterglobalistů… vznikla nebezpečná situace,která…otevírá dveře… unilateralismu mocných. Místo reformy…mezinárodních institucí..hrozí jejich …kolaps.“[46]

Chossudovského doporučení je třeba obohacovat realistickou analýzou fází sociálních hnutí, jeho možností, pozorností k minimálnímu programu, vhodností spolupráce s trvalými i krátkodobými spojenci, dosažení takové síly, které by vládnoucí třídy donutily postupně k podstatným k ústupkům. [47]

Marcuseho analýzy možností sociálních hnutí jsou v těchto souvislostech v mnohém stále podnětné. [48] Jde snad o relativní blízkosti koncepcí Marcuseho a Chossudowského. Všimněme si nyní některých dílčích aspektů sociálních hnutí.

I zde najdeme podnětné analýzy u Chossudowského.Velmi inspirativní by mohlo být srovnání koncepcí sociálních hnutí u Chossudovského a Wallerstina a ďílčí postřehy Žižeka.Wallerstin analyzoval starší fázi hnutí a ukázal ho v nejširších souvislostech. Chossudovski si všímá změn v aktivitách hnutí po 11. září 2 001. Oprávněně zdůrazňuje postupy, které zabrání integraci sociálních hnutí do systému současného kapitalismu.Jeho postřehy dobře vystihují současné krátkodobé cíle hnutí. Jeho pojetí je však užší než Wallersteinovo.Domníváme se však, že lze propojit koncepce Chossudovského a Wallersteina i postřehy Žižeka.Východiska Chossudowského jsou významná.

„K dosažení smysluplné změny musí být změněna rovnováha moci ve společnosti…Odzbrojení „nového světového řádu“ vyžaduje rovněž přeměnu vlastnických struktur,… odstranění moci bank, finančních institucí a nadnárodních společností,…“ [49]

Marcuse interpretoval řadu problémů hnutí šedesátých let, spojených s programem a postavením nové levice.“Všechny opoziční síly působí dnes k přípravě a jen k přípravě, ale také k nutné přípravě pro možnou krizi systému.A k této krizi přispívají právě národně osvobozenecké fronty a vzpoury v ghettech, a to nikoliv jen jako vojenští, nýbrž jako političtí a morální protivníci.-jako živá lidská negace systému. Pro tuto přípravu se může zradikalizovat… dělnická třída…je ještě zcela otevřená otázka: zradikalizovat se doprava nebo doleva?“

Domníváme se že tyto dílčí interpretace Marcuseho jsou v mnohém aktuální i při analýze programu a perspektiv současných sociálních hnutí[50].

Náš pohled na problematiku širších souvislostí vývoje sociálního státu se zde zabýval některými dílčími interpretacemi Marcuseho díla, dále vazbami vývoje vědy a techniky,ekonomickými i sociálními aspekty některých dilemat současnosti, jde hlavně o možnost zespolečenštění části národní ekonomiky a možnosti radikálních zásahů do současné světové ekonomiky. Též jsme podali minimální informaci sledující dílčí politologické analýzy vývoje sociálních hnutí.Domníváme se, že tato témata je třeba postupně hlouběji analyzovat jednak samostatně, jednak v jejich existujících souvislostech.

Víme, že je také třeba v těchto souvislostech věnovat pozornost otázkám psychologie osobnosti, filosofické antropologie ontologie, roste význam genetiky. Též Marcuseho přínos k řešení těchto otázek je, přes dobová omezení, značný. Specifický význam má zde Marcuseho koncepce represivní sublimace.

Marcuse v Jednorozměrném člověku při studiu těchto otázek využil poznatků psychoanalýzy a interpretace některých literárních děl k jedné dílčí variantě řešení některých uvedených problémů více oborů.[51]Blíže toto téma zde nemůžeme sledovat.
3.

Na konci tohoto příspěvku se dotkněme otázek vymezení pojmů sociální stát i nový typ státu v období takzvané globalizace a vytlačování řady prvků tradičního sociálního státu.

V šedesátých letech tento proces rozvoje sociálního státu přinesl řadu výsledků a zdál se nezvratný. Třídní, především sociální rozpory, byly zde zčásti řešeny přerozdělováním části bohatství ve prospěch chudších, přičemž toto přerozdělování umožňovalo sociální smír.[52]

Velmi výstižně shrnuli Bowlenovu - Gintisovu analýzu keynesiánského kompromisu, a tedy i sociální státu padesátých a šedesátých let, Barša a Císař. [53]“Tento třídní smír předpokládá vzájemné ústupky obou stran: buržoazie musela souhlasit s integrací odborů do politického a ekonomického procesu /tento souhlas přestal ovšem platit zhruba v devadesátých letech P.R./ i se zajištěním minimálních životních standardů, plné zaměstnanosti a podílu na ziscích z produktivity,pracující se zase smířili s buržoazní kontrolou produkce a investic, přijali ziskovost jako základní měřítko alokace zdrojů a smířili se s kapitálovou mobilitou a mezinárodním obchodem.“[54]

Domníváme se, že Gintis s Bowlesem a v další interpretaci Barša –Císař ukázali na neobyčejně důležitá omezení sociálního státu padesátých a šedesátých let. Jde zde především o smíření se s buržoazní kontrolou produkce a investic.Přes všechny výdobytky pracujících dosažené též prostřednictvím sociálního státu padesátých a šedesátých let tak pracující nezískali nejdůležitější nástroje, které by jim umožnily zmíněné výdobytky trvale udržet.To se projevilo v pozdějším období. Jde o zkušenosti, ke kterým je třeba se neustále vracet.

Srovnání práce Gintise s Bowlsem, jejich interpretace Baršou a Císařem s Marcuseho Jednorozměrným člověkem ukazuje, že interpretace sociálního státu někde splývají, jinde akcentují různé aspekty sociálního státu. Gintis s Bowlsem si všímají více konkrétních omezení sociálního státu vyplývající z ekonomických a třídních limitů. Marcuse se také věnuje těmto otázkám, avšak mnohem méně podrobně.

Na druhé straně Marcuse kritiku tohoto typu sociálního státu obohacuje o problémy povahy vědy a techniky v sociálním státě,vytváření byrokratického aparátu jež omezuje společnost, zábranám, které znemožňují využít v tomto sociálním státě možností radikálního osvobození člověka a společnosti. Marcuse se zabývá povahou práce v sociálním státě, omezeními jež znemožňují zbavit práci odcizení, případně ji proměnit v tvorbu. Důležité jsou také rozbory zvratu charakteru spotřeby a konzumentství v sociálním státě a hledání pozitivních alternativ tohoto stavu.[55]

Marcuse tedy vypracoval nástin alternativního levicového modelu sociálního státu.Týká se to stavu alternativ vývoje vědy a techniky, možnosti radikálního osvobození lidstva za daného stavu výroby, překonání aparátu uplatňujícího útlak ve výrobě, odstranění sil spojených se zbrojením a válkami, to vše kromě dalších aspektů by měl zahrnovat náčrt levicového modelu sociálního státu v podání Marcuseho.

Jeho hrubých rysů jsme se více dotkli v první části tohoto příspěvku.Nyní uveďme, že Marcuseho model, nikdy ovšem v čisté podobě, přece jen nalezl částečný předobraz i významné obohacení v praxi ve Francii v květnu r. 1968. A dále bychom tento částečný model našli v Alleandeově Chile a v nejradikálnější fázi portugalské revoluce.Doznívání těchto tendencí nalezneme ve Francii počátku 80 let. Zde všude došlo k omezení kapitalistického vlastnictví, k rozhodnějším či omezeným snahám o zespolečenštění části ekonomiky.A tyto skutečnosti modifikovaly v uvedených státech a obdobích i podobu sociálního státu.[56]

V 80. letech je tato tendence poražena, projevuje se to v stále radikálnějším odmítání státních zásahů do ekonomiky a řadou opatření zmenšujících roli sociálního státu.Konec devadesátých let přináší vlnu odporu proti této politice, která však nemá sílu v praxi prosadit významnější alternativní podobu sociálního státu.

Blairova strana v Británii prozatím relativně uspěla s programem takzvané třetí cesty v podstatě přebírajícím do modelu sociálního státu řadu prvků thatcherismu.Tento program zahrnuje i některé zdůvodněné opatření, vyplývající z probíhajících změn od sedmdesátých let. Přesto jde o posun sociálního státu doprava s určitým antisociálním zaměřením.

Současné období je dobou zápasu několika typů sociálních států i pokusů o odstranění sociálního státu.

Ukažme zmíněné typy zhruba odleva doprava.Jde o teoretický levicový model sociálního státu spojený s rozsáhlým ale omezeným zespolečenštěním ekonomiky, omezením možnosti vykořisťování a významným osvobozením jednotlivce. Dílčí popis takového modelu nalezneme u Bowlena-Gintise, Wallersteina a Cockshotta – Cottrerlla. Takový model by též navazoval na podněty Marcuseho.

V praxi určité náběhy k sociálnímu státu s omezením kapitalistického vlastnictví nalézáme v některých méně vyspělých státech, například ve Venezuele, a možná s řadou limitů v Číně. Pochopitelně jde o prostor pro takové alternativy při současném fungování světové ekonomik, domníváme se, že potřebné je zespolečenštění významné části ekonomiky, jde o odstranění spojení sociálního státu a státu vojensko průmyslového komplexu,jak se o tom zmiňuje i Marcuse a v současnosti Chossudowski. Takový model sociálního státu může být též, domníváme se , rozvinutím tradice spojené s rámcovým levicovým modelem sociálního státu Marcuseho.

Umírněnější model sociálního státu udržuje tradici silné sociální politiky. Omezil však do jisté míry zásahy do kapitalistické ekonomiky a podíl zestátněné ekonomiky i ve srovnání s šedesátými léty. Model šedesátých let však též obohatil důrazem na vzdělání. Tento model je zranitelný skutečností, že je zcela závislý na fungování domácí kapitalistické ekonomiky.Je zranitelný i závislostí na pohybech světové ekonomiky.Přesto státy s tímto modelem dosáhly mimořádných úspěchů v evropské i světové ekonomice. Jde o model uplatňovaný například ve skandinávských zemích.

Jako ještě méně citlivý lze hodnotit model třetí cesty zastávaný v současnosti vlivnými sociálně demokratickými stranami. Problémy tohoto modelu jsou dnes větší než v době jeho vzniku. [57]

Ideologie neoliberalismu prosazuje stále více privatizací, omezování levných sociálních služeb, tržní vztahy se mají prosadit v největším rozsahu.Prozatím vrcholem těchto tendencí je koncepce tržního státu spojujícího maximální liberalizaci s lokálními válkami, tuto koncepci vypracoval například Philip Bobbit z univerzity v Texasu.“Zatímco končící národní státy si zajišťovaly legitimitu slibem vyšší životní úrovně občanů, tržní státy… nabízejí maximalizaci příležitostí pro obyvatele…“

Přechody k novým typům státních formací byly vždy v minulosti provázeny Velkými válkami….Stát, který privatizoval většinu svých funkcí, bude nucen organizovat obranu za úplatu….Postupy národního státu,opřené použití práva,budou nahrazeny postupy tržního státu, které se opírají o trh…“[58]/

Tato chmurná perspektiva prosazovaná některými současnými elitami v USA vyžadují pochopení správné taktiky a strategie pro všechny sociálně cítící a protiválečně orientované jednotlivce. Bude patrně třeba bránit stát třetí cesty proti tržnímu státu.Bude třeba prosazovat a bránit sociální stát skandinávského typu proti státu třetí cesty. A při tom nikdy nezapomínat na nutnost překonání limitů státu skandinávského typu, na výrazné zespolečenštění části ekonomiky dosažení vzájemného pochopení různých nižších tříd a vrstev cestou vzájemné komunikace a nalézaní společného programu, radikální omezení moci vojensko průmyslového komplexu a světových finančních elit, tedy též o prosazování levicového modelu sociálního státu pro 21. století.

Cílem našeho příspěvku bylo ukázat na souvislosti úkolu vytvoření levicového modelu sociálního státu pro současnost, v duchu podobného úsilí Marcuseho, vycházejícího z podmínek šedesátých let.V první části našeho příspěvku jsme se zaměřili na konkrétní Marcuseho kritiku sociálního státu.

V druhé části naznačujeme některé předpoklady levicového modelu sociálního státu současnosti.Jde nám též o využití současného vývoje některých odvětví vědy, problém zespolečenštění části ekonomiky,možnosti a omezení vyvolané pohybem světové ekonomiky i o zásahy do světové ekonomiky ve prospěch sociálně slabých vrstev a uplatňování principu solidarity vycházející ze změn struktury tříd a vrstev ve vyspělých společnostech.

Ze subjektivních faktorů politického života jsme se stručně dotkli problémů sociálních hnutí, bude se třeba vrátit k perspektivám tradiční levice a jejímu propojení se sociálními hnutími. Všechny tyto okruhy byly též konfrontovány s Marcuseho dílem. Nakonec si zkratkovitě všímáme vývoje sociálního státu od šedesátých let do současnosti.

Zde musíme uvést, že v příspěvku se zabýváme jen Marcusem teoretikem, jeho praktickou politickou angažovanost jsme museli opomenout. Zmiňme zde, že Marcuse patří k těm,kdo, připomeňme ještě například J. P. Sartra, v období 70. let se stavěli na odpor nástupu neoliberalismu, a zůstali věrni programu a ideálům nové levice.

Na potřebnost hodnot levicové kritiky sociálního státu upozorňují postřehy F. Perrouxe, kterou Marcuse použil v Jednorozměrném člověku.“Člověk věří, že umírá pro třídu, ale umírá pro stranické funkcionáře.Věří, že umírá za vlast, ale umírá za průmyslníky.Věří, že umírá za osobní svobodu, ale umírá za svobodu divident.Věří, že umírá za proletariát, ale umírá za jeho byrokracii.Věří, že umírá na rozkaz státu, ale umírá za banky,které drží stát pohromadě.Věří, že umírá za národ, ale umírá za zločince, kteří jej rdousí.Člověk věří,ale jak se vlastně věří v takové temnotě?Věřit a umírat?Když jde o to naučit se žít.“[59]
Seznam literatury

Albers, Detlev – Goldschmidt, Werner – Oehlke, Paul: Třídní boje v západní Evropě. Praha 1974.

Barša, Pavel – Císař Ondřej: Levice v postrevoluční době. Praha 2004

Bauman, Zygmund: Globalizace.Důsledky pro člověka. Praha 2000.

Bauman Zygmund: Tekutá modernita. Praha 2002.

Boff, Leonardo.Kirche: Charisma und Macht.Munchen 1990.

Bondy, Egon: Filozofické eseje.Sv. 4. Praha 1995

Bondy, Egon: Neuspořádaná samomluva. Praha 2002.

Bowles, Samuel – Gintis, Herbert: Demokracy and Capitalism.London 1987.

Bowles, Samuel – Gintis, Herbert: Market, Demokracy, Participation, Responsibility, Effiency. Cambridge 1993.

Cockshott, Paul – Cottrell, Allin: Towards a New Socialism.Nottingham 1993. Směrem k novému socialismu. Český překlad Rudolf Převrátil. https://www.sok.bz/

Dějiny Francie. Praha 1998.

Fiala, Zbyněk: Jaká bude příští válka? Ekonom 2004, 27.10 – 3. 11./r. XLVIII/,č. 44, s. 22 – 23.

Filozofie a ideologie frankfurtské školy. Praha 1976.

Fischer, Josef, L.: Krize demokracie. Praha 1933.

Floss, Karel: Hledání řádu. In: Sborník Egonu Bondymu k šedesátinám. Praha 1990, s. 78 – 93.

Floss, Pavel:Úvaha o Kalivodově obraze člověka.In: Historicko – filozofické dílo Roberta Kalivody.Olomouc 2000. Aluze, příloha 1, s. 136 – 159.

Fromm, Erich: Mít nebo být. Praha 1992.

Hába, Zdeněk:Zaměstnanecká participace, demokracie a občanská společnost. In: Particicipace a hospodářská demokracie, Almanach 2002.Praha 2002, KSLP, s. 28 – 45.

Hába, Zdeněk: Participace – tichá revoluce, 2004, https://lko.nazory.cz/

Hauser, Michal:Paralelní ekonomika a monolitické pojetí kapitalismu. In: Participace a hospodářská demokracie, Almanach 2002.Praha, 2002,s. 55 – 60.

Hájek, Miloš: Vznik Třetí internacionály. Praha 2000.

Heczko, Stanislav: Globalizace, nová ekonomika hospodářské cykly. In: Participace a hospodářská demokracie,Almanach 2002, Praha 2002, s. 45 – 53.

Historiker Wang Hui uber China´s soziale Krize.Rozhovor.Spiegel, 2004, s. 118.

Hobsbawm, Eric:Věk extrémů.Praha 1997.

Holteyová – Gilcher, Ingrid: Hnutí´68 na Západě.Praha, 2004.

Holub, Alois:Vznik a vývoj světové ekonomiky a její etapizace s důrazem na změny v 90. létech a jeho výhled. In: Metamorfóza světové ekonomiky na sklonku 20. století a její výhled. Praha 002,s. 7 – 34.

Chesnais, Francois: La mondialisation du Capital. Paris 1997.

Chesnais, Francois: Globalizace kapitálu a příčina hrozeb barbarství. In:Černá kniha kapitalismu. Praha, 2000, s. 505 – 519.

Chossudovsky, Michel: Válka a globalizace. Praha 2003.

Kalivoda, Robert: Moderní duchovní skutečnost a marxismus. Praha 1968.

Kalivoda, Robert: Husitská epocha a J. A. Komenský.Praha 1992.

Kalivoda, Robert: Husitská ideologie. Praha. 1997.

Kárník, Zdeněk.: České země v éře První republiky.Díl 1. Praha 2000.

Keller, Jan: Sociologie a ekologie. Praha 1997.

Keller, Jan: Vzestup a pád středních vrstev. Praha 2000.

Klíma, Jan: Dějiny Portugalska. Praha 1996.

Kolb, Eberhardt: 1918/19: Die steckengebliebene Revolution. In: Stern, Carola – Winkler, A., Heinrich: Wendepunkte deutscher Geschichte 1848 – 1990. Frankfurt am Main, 2001.

Kopčok, Andrej: Člověk a odcudzenie. Bratislava 1968.

[1] Jde o dílčí příspěvek k této problematice, která si vyžádá další studie.

[2] První etapa Marcuseho tvorby reflektuje též zkušenosti ruské a německé revoluce z let 1917 – 1921.Tato problematika by zasloužila další výzkum a také srovnání se situací ČSR v tomto období, zvláště se střetnutím i dialogem Masaryk- Šmeral.Práce z druhé etapy věnované také politickým problémům po r. 1933 by bylo vhodné srovnat s knihou Fischera, J., L.,Krize demokracie.Viz k tomu především Urbánek E.:Důsledná cesta Herberta Marcuseho, in:Marcuse H.,Jednorozměrný člověk.s.11 – 13. Též Major, L. ,Čtyřicet let Jednorozměrného člověka, s. 43- 47.K obecným a historickým souvislostem Kolb, E., Die steckengebliebene Revolution,s. 99 – 127.Hájek M.,Vznik Třetí internacionály,s.43 – 55,135- 161,231- 244,341-349.Kárník, Z.,České země v éře první republiky, 1, s. 49- 60,63- 74,80 – 83123 – 152. Fischer, J.,L., Krize demokracie Viz seznam literatury.Za informaci o J. L. Fischerovi děkuji doc.Karlu Flossovi .

[3]Tento text si z důvodu rozsahu nevšímá některých souvislostí jednotlivých období tvorby Marcuseho významných pro jeho analýzu sociálního státu.

[4]Obecně o zaměření této knihy Marcuse, H. , Jednorozměrný člověk,s.25- 30

[5] Týž,c.d.,s. 43.Dále též Jednorozměrný…,c.d.

[6] Jednorozměrný…, c.d.,tamtéž

[7]Tamtéž.

[8] C.d., s. 61.

[9] C.d., tamtéž. Též Urbánek, c.d. v pozn. 2, s. 15 – 16,Podrobnější interpretace limitů vyspělých společností současnosti viz , Bauman, Z.,Tekutá modernita,s. 31 – 87.

[10]Jednorozměrný…,c.d.,s.61.

[11] C.d.,tamtéž

[12] Volný čas podle Marcuseho je omezen komercí a politikou zvlášť silně ve státu blahobytu.Svobodný čas osvobozující individuum je zde silně zmenšen.

[13] Jednorozměrný…,c.d., s. 62. Postřehy ke kritice neoliberalismu viz Bauman ,Z.,Tekutá modernita,s. 31 – 33, 38 – 64. Reflektuje i analýzy Marcuseho.

[14] Jednorozměrný…,c.d.,tamtéž,jde o naši interpretaci tohoto místa.

[15] Viz Chesnais,F.,Globalizace kapitálu a příčiny hrozeb barbarství, s. 505- 508.Stiglitz, J., Jiná cesta k trhu,s. 99 – 119,139-150. Keller, J.,Vzestup a pád středních vrstev,s. 85- 93.

[16] Marcuse, Jednorozměrný…,c.d., s. 43 – 65.

[17]Budeme věnovat pozornost srovnání některých interpretací z e soudobé společenskovědní literatury a míst z Jednorozměrného člověka, která se zabývají podobnou problematikou.K roli Marcuseho v hnutí nové levice viz Holtyová , I.,Hnutí 68 na Západě, s. 40-41,45- 47, 51-53,což nelze úplně od jeho teoretického díla oddělit.

[18] Neanalyzujeme kompletněji problematiku celé knihy nýbrž jen kritiku sociálního státu v knize a její některé nejširší souvislosti.

[19] I tato problematika zde může být jen nejstručněji naznačena.

[20] Jednorozměrný…,c.d.,s. 45 – 48.

[21] K některým otázkám vývoje vědy a techniky viz Žižek ,S.,Překlad ukázek z jeho z jeho předmluvy a doslovu k novému vydání Leninových spisů v Británii.Přístupno na www.sok.bz.Pozornost si zasluhuje celé Žižekovo dílo.Dosti apologetický ale inspirující je rozbor Reich, R.,V pasti úspěchů, s. 51 – 73.Na problematiku podpory vývoje vodíkových motorů mne upozornil prof. Jan Keller. O vztahu technických inovací a ekonomického vývoje viz Heczko, S.,Globalizace, nová ekonomika a hospodářské cykly,s. 45 – 55.

[22] Jednorozměrný.., c.d., s.45 - 48

[23] Z rozsáhlé literatury pro první informaci uvádíme Keller. J.,Sociologie a ekologie, ,s. 168 – 191. Též Žižek,c. d., viz pozn.21.Srovnej Jednorozměrný…,c.d.,s. 175-185:

[24] Citát z Chesnais, F.,Globalizace kapitálu a příčiny hrozeb barbarství,in:Černá kniha kapitalismu,2 000,s. 510.Bohužel zde nelze blíže přiblížit Chesnaisovu brilantní analýzu .Wallerstein, I., Globalizace není nová, www.binghamton.edu /Wallerstein,rok 2 OO2,český překlad Rudolfa Převrátila https://www.sok.bz/. Marcuseho zmínky k tomuto tématu viz Jednorozměrný…,c.d., s. 48 - 49, s.64.

[25] Cennou inspirací pro tato srovnání jsou pro nás analýzy ekonomického a společenského vývoje v knize Kalivody R., Husitská ideologie, P. 1997, s.273 – 302.

[26] Viz Cockshott P., –Cottrel, A.,Směrem k novému socialismu,s. 41 – 59. Překlad Rudolfa Převrátila.WWW.sok.bz.Bowles, S.- Gintis, H.,Demokracy and Capitalismus., London 1987.Tíž , Market,Demokracy, Participation, Responsibility, Effiency,Cambridge 1993.

[27]Hába ,Z.,Participace –tichá revoluce, https://lko.nazory.cz/ participace,demokracie a občanská společnost, Particiapace a hospodářská demokracie,,Almanach 2 002.Bowles S.- Gintis H.,Demokracy and Capitalism,London 1987.Tíž, Market… v pozn.26..Zelený,M.,Sítě malých a středních podniků, 73-77.

[28] Viz Tjadem, K.,Mensch-Gesselschaftsformation-Biosphare, s. 163 – 190. Zde jsou analyzovány otázky produktivity práce a efektivnosti.Též Cockshott –Cottrel,c.d.viz. pozn.26, kapitola Základní pojmy plánování. Též velmi stručně Wallerstein, I.,Nové formy protestu,původně New Left Review,č. 18, December 2 002, překlad Převrátila R.,WWW.sok.bz,Dále Bowlen –Gintis , Market…c.d.,viz pozn. 26.

[29] Viz literatura v pozn. 26 a 28.Též rukopisné poznámky k této problematice autora tohoto příspěvku.

[30] K Číně a zónám viz Skřivan ml.,c.d.,obecně též